Od přijímačky po tábor
 
Přijímací zkouška
    Chlapec, který nastoupí do smečky Tygříků, musí nejdříve složit přijímací zkoušku. Ta by měla jednak prověřit, jestli se k nám hodí, a jednak ho naučit základy našich pravidel.
 

 
    Na složení přijímačky má nováček tři měsíce a pomáhá mu v tom některé starší vlče (Mauglí nebo šestník). Součástí přijímačky je naučit se heslo, zákon, příkaz a pozdrav vlčat, naše nepsané zákony a základní informace o naší smečce, a taky umět popsat svou cestu do klubovny. Přijímačka také prověřuje tělesnou zdatnost. Nováček si pořídí veškerou povinnou výstroj a výzbroj. A také musí přinést tzv. rodičovský dopis, tedy souhlas rodičů se vstupem do smečky, a po dobu přijímačky musí mít alespoň 80% docházku. V dřívějších dobách byly součástí přijímačky i základní uzle. Po splnění všech bodů přijímačky dostává nováček ještě tajný úkol - ten je pro každého jiný, šitý na tělo, většinou po dohodě s rodiči. Jeho úkolem je většinou dokázat alespoň trochu překonat sám sebe.
 
    Každý nováček dostane hned při svém vstupu k nám členskou knížku. Tyhle knížky s názvem „Stezka vlčat“ vyrobil Long. Obsahují nejen přijímačku, ale i podmínky Stříbrné a Zlaté stopy, různé informace o naší smečce, o skautingu, pár dalších užitečných i zábavných informací. A nováček by si do ní měl vyplnit nejen své jméno a přezdívku, ale i zaznamenávat různé údaje.
 
Schůzky a výpravy
    V průběhu období, tedy školního roku, se schází Tygříci v klubovně. Schůzka se koná každý týden, hrajeme zde hry, soutěžíme v závodech na rublony, probíráme organizační záležitosti, zpíváme písničky. Výpravy pořádáme každý druhý týden. Na jednodenní výpravy chodíme v sobotu, většinou na naše oblíbená místa - tábořiště na okraji Prahy. Občas (tak třikrát, čtyřikrát do roka) podnikáme i vícedenní výpravy na celý víkend, nejčastěji někam na chatu nebo do něčí klubovny. Jezdívali jsme často na Ikarovku (chata bývalého člena oddílu a pomocníka v Tygřících Ikara za Kladnem), na Chaloupku strýčka Toma (chata bývalého člena oddílu a pomocníka v Tygřících Tomka v Říčanech), na Debrník (podnikové chatičky u rybníka v Jižních Čechách - taky zařizoval Tomek), na Bumbalku (chata v lesích za Holýšovem půjčená přes tamní skautský oddíl), na Červený hrádek (základna Pražské lesní školy), ale i jinam.
 
    A co jsou to tradiční podniky? Akce, které pořádáme pravidelně a které mívají svůj vlastní tradiční program. Mezi takové podniky u nás patří:
-   
Výprava na Tygří džungle (tábořiště na severu Prahy), kam se vydáváme pravidelně vždy na začátku období.
-
Výročí - schůzka v klubovně s oslavou založení Tygříků - 18. února. Na schůzku zveme pravidelně našeho patrona Dana, Jendu, bývalé členy či vedoucí Tygříků a podobně. Na schůzce se mlsá, povídá o historii a hrají legrační hry.
-
Vánoční výprava. Poslední víkend před Vánoci jezdíme na tři dny do nějaké chaty, kterou si vánočně vyzdobíme, zpíváme koledy (ale je to často i příležitost na pořádné zazpívání si oddílových písniček), dáváme si dárky - každý každému, i když často úplné drobnosti či nesmysly, strojíme stromeček v lese pro ptáky a lesní zvěř. Samozřejmě se i vánočně jí - už tradicí je bramborový salát „ze zeleniny na polívku“ a samozřejmě velká ochutnávka cukroví ze všech domácností.
-
Donedávna se pořádala vícedenní výprava i na Velikonoce. Vzhledem k delším prázdninám než mají většinou volno vedoucí jsme ji však zrušili.
-
Účast na akcích střediska Dvojka, jako například Hroch, Akademie, Turnaj zpěvu.
-
A akce pořádané jinými: skautský zimní Přechod Brd, podzimní Memoriál K.H.Máchy v Litoměřicích, veselé závody Haštal na začátku jara v Mělníku.
 
Tábor
    Nejdůležitějším podnikem celého roku je samozřejmě tábor. Máme pro něj báječné místo, a tím jsou Velběhy u Sedlčan.
 

 
    Tábořištěm je malá loučka v údolíčku Křečovického potoka. Na břehu je úžasná Hadí studánka s pitnou vodou. Celá louka je uzavřena pásem lesa, kde se mohou hrát skvělé hry, na potoce stavíme hráze a dá se tu i trošku vykoupat. Zaujalo nás tu mimo jiné to, kolik tu roste různých druhů stromů. Přímo u tábora jsme jich napočítali asi dvacet a - přidáme-li i nejbližší okolí - těžko se vzpomíná na druh, který by tu chyběl. Kus divoké krajiny je rokle na druhém břehu potoka, kde se odehrávají některé dobrodružné závody. Vysekaný pás lesa nad táborem jsme si nazvali Sluneční stráň. Dnes už je opět zarostlá mladými borovičkami, ale jméno jí zůstalo. Dalším význačným místem byl Bobří strom - téměř přebobrovaný pahýl na začátku rokle, vedlo kolem něj několik cest za pokladem. Od roku 1987 máme v cípu louky postavenou stálou kuchyň, která se jen každoročně opravuje, případně vylepšuje. Všechny ostatní stavby po táboře vždy likvidujeme.
 
    Podstatnou výhodou našeho tábořiště jsou všichni hodní lidé, kteří nám náš tábor značně zpříjemňují. Z Velběh je to především paní Maříková, která se stará o naše zásobování. Nakupujeme u ní v obchodě, vždy nám vše ochotně sežene, přiveze i poradí. V jejím skládku máme také uskladněné přes rok všechny naše táborové potřeby. Vždy k ní chodíme rádi nakupovat, posedět a popovídat si. A také pan Svatek, který nezkazí žádnou legraci, ale hlavně se stará o celé Velběhy, nám občas obhlédne a pohlídá tábořiště a se svým traktorem nám dopravuje všechny věci z vesnice k potoku a pak zase zpátky. Velmi dobré vztahy jsme měli vždy i s majiteli louky, ať to byl předseda družstva pan Matějovský nebo skutečný majitel pan Pechač, kterému nyní louku vrátili. Takže jsme nikdy neměli problémy s povolením našeho táboření. Totéž pak platí i o Obecním úřadě v Osečanech, odkud nám dokonce psali, když měl o „naši“ loučku zájem někdo jiný.
    Naši vděčnost se snažíme vyjádřit alespoň tím, že téměř každý rok vyrobíme nějakou placku či jiný upomínkový předmět z tábora. V obchodě u paní Maříkové už jich je celá galerie.
 
    A když už mluvíme o zdejších „domorodcích“, nesmíme zapomenout například na Rozárku - to je naše myška, co bydlí pod kuchyní (ve skutečnosti už je to bůhvíkolikátá generace), které necháváme zbytečky od jídla - když si je nenajde sama - a kterou si prostě hýčkáme. Podobně k nám po několik táborů patřil i Jeff, to byl zase nebojácný kos, který si vesele hopkoval po louce a „chodil s námi na nástupy“. A ještě jsme tu měli radost z párku střízlíků, který téměř pravidelně hnízdil pod střechou naší kuchyně a vyvedl tu dokonce mladé i přes dosti silný halas, který naši Tygříci umí způsobovat.
 
Táborový program
    Tábor si Tygříci sami nestaví. Před zahájením tábora sem vyrážejí většinou vedoucí a s případnou pomocí různých kamarádů nebo i rodičů Tygříků připraví na táboře vše potřebné. Hoši si po příjezdu na tábor jen zařizují stany a pak pomáhají spíše s úklidovými pracemi po stavbě. Proto můžeme brzy po zahájení tábora začít se skutečným programem. Ten je založen především na hrách a závodech, ale to samozřejmě není vše. Každý den se střídá služba. Většinou je určována po stanových dvojicích, tak jak jdou za sebou na tábořišti. Služba by měla být k ruce kuchaři, vyžaduje se od ní většinou pouze nošení dřeva a mytí nádobí - nejčastěji jen po obědě. Obdobně se pravidelně střídá psaní kroniky za tábor. Noční hlídky na táboře většinou držíme jen pár nocí, tak aby si to všichni mohli vyzkoušet.
 
    Táborový den začíná budíčkem, rozcvičkou a nástupem v kroji na vztyčení vlajky. Po nástupu probíhá prohlídka úklidu ve stanu. Tady mohou Tygříci za drobné nepořádky dostat čárky. A za tři čárky je almara. Ale nejen to. Nejlepší úklid může být ohodnocen Štítem čistoty - to je krásný vyřezávaný štít, který pak má táborník celý den pověšen na stanu. Naopak ten s největším nepořádkem může dostat Špindíru - poněkud ošklivější ozdobu stanu. A pokud je někdo opravdu špindíra a nepořádník, je tu pro něj ještě další trest: dříve to bývala takzvaná Eržika - celý den chodil v nepohodlném dlouhém kabátě a s parukou, později jsme zavedli ještě potupnější trest - plínky (až do oběda nosí přes oblečení papírové pleny - to je ostuda!) A co je to ta almara? Trest, který tu každý může dostat za jakýkoliv nepořádek, špatný čin či nesplnění úkolu. A zbavit se almary je možno jen odpracováním - nějakou (většinou nepříjemnou) prací navíc. Když jsme ještě u těch trestů - u Tygříků se mluví slušně. Ale když někdo přesto použije hrubé, či snad dokonce sprosté slovo, má každý, kdo ho slyšel, právo nezdvořáka pětkrát cvrnknout do ucha. - Opravdu je lepší mluvit slušně.
    Večer opět nastupujeme k vlajce a za zpěvu Večerky ji stahujeme. Program tím ale ještě nekončí. Většinou se pak ještě scházíme v jídelně na večerním násedu s povídáním a zpíváním a někdy i s nějakou noční hrou. Den končí až večerkou odtroubenou na roh.
 
    Nejdůležitější součástí táborového programu je dlouhodobá hra (DDH). Probíhá po celou dobu tábora, je to řada závodů svázaných nějakou společnou dobrodružnou legendou. A v duchu této legendy se na táboře většinou dělají i některé další hry. Většinou i celý tábor je postaven a vyzdoben tak, aby legendě odpovídal. V DDH závodí dvoučlenné hlídky - podle rozdělení do hlídek pak hoši většinou i bydlí ve stanech. Vyvrcholením celé DDH pak bývá většinou noční Cesta za pokladem. Právě různé památky z DDH i Cest za pokladem nám pak plní klubovnu, na táboře pak navštěvujeme „památná“ místa, kudy vedly dávné Cesty za pokladem, kde byly poklady zakopány, kde probíhaly zajímavé a náročné úseky DDH.
    Dalším pravidelným programem je Veselá desítka. To je série nejčastěji deseti závůdků na jednotlivce. Za každý je možno získat až deset bodů do celkového hodnocení. A jednotlivé závody bývají opravdu zábavné, i když většinou jen pro ty ostatní, co zrovna nezávodí, ale přihlížejí.
 
    Na táboře pořádáme pravidelně olympiádu, je jí věnována většinou jedna celá neděle. Každý Tygřík závodí za nějaký stát a soutěží v pěti disciplinách: skoku dalekém, krosu (běhu terénem), vrhu koulí (dříve se vrhalo kamenem, teď máme krásnou gumovou kouli), maratónském běhu (no, tak dlouhý samozřejmě není) a plavání. Hoši jsou rozděleni do dvou věkových kategorií kvůli možnému srovnání. K olympiádě patří i zahájení se zapálením olympijského ohně, vztyčením vlajky a zpěvem Olympijského pochodu. Vítězové na olympijských stupních jsou oceňováni nejen medailemi, ale i různými dalšími cenami. Ty získáváme téměř pravidelně od oficiálního sponzora olympiády - to bývá většinou někdo z rodičů, kdo dodá reklamní předměty své firmy či jiné drobné dárky.
 

 
    13. noc je další tradiční akcí na táboře. Je to (pokud možno třináctý) večer u táboráku, který si hoši sami připraví. K táboráku se přichází v maskách, které pak hodnotíme, leckdo má připraveny scénky, zpíváme veselé písničky a i jinak se radujeme.
    V jednom víkendovém dni vysíláme Tygříky z tábora na Rytířské jízdy do vesnice. Každý tam má za úkol místním obyvatelům nabídnout pomoc a skutečně odvést nějakou prospěšnou práci. To aby se naučili být užiteční.
    Jinak je samozřejmě táborová činnost plná her, závodů a jiných zábav. Velmi oblíbená je například stavba různých chýší, ať už pro hru s jejich dobýváním nebo pro přenocování o samotě a podobně. Za pěkného počasí se koupeme - buď v potoce, kde se pravidelně budují různé hráze a „koupaliště“, nebo v rybníčku pod vesnicí. Pokud máme možnost, jezdíme se rádi koupat k rybníku Musíku u Sedlčan. A taky bývá v průběhu tábora pořádána nějaká delší výprava.
 
    O jednom víkendu vždy vyhlašujeme návštěvní den pro rodiče, případně i další návštěvy. Rodiče si mohou užít svých ratolestí, vyrazit s nimi do okolí a podobně. Za to nás většinou zásobují různými dobrotami do kuchyně, takže si pak užíváme koláčů, buchet a spousty ovoce. Na třítýdenních táborech se nám osvědčilo dělat návštěvní den až o druhém víkendu.
 
Táborové slavnosti
    Tygřík, který už má splněnu přijímací zkoušku a chová se tak, jak se na vlče a člena naší družiny sluší, může na táboře složit vlčácký slib. Skládání slibu vyžaduje poněkud slavnostnější atmosféru, a proto jsme se vždy snažili, aby hoši slibovali buď na Vánoční výpravě a nebo právě zde na táboře. Máme tu pro tuto příležitost i zvláštní místo - Slibový ostrůvek. Je to malý ostrov v potoce přímo u tábora s ohništěm a totemem, kam jinak nechodíme. Zde většinou dva Tygříci najednou skládají slib a pak u malého ohníčku ještě posedí a rozjímají o své vlčácké budoucnosti.
    Podobně slavnostní událostí je i zápis do táborového lejstra. Zapisujeme sem táborové nováčky a také všem, kteří na táboře byli, do něj zaznamenáváme účast na táboře. Každý dostane přiděleno své táborové číslo. (V roce 2001 tu už byli zapsáni 93 Tygříci.) V roce 1988 vznikla Listina úmluvy. Byla zakopána na Tygřích džunglích. Později byla vyzvednuta a od roku 1990 se vozí na tábory. Při zapisování do lejstra se teď všichni táboroví nováčci podepíší i na Listinu úmluvy.
 
    V roce 1998 jsme založili tradici Svíčkové cesty. Na závěr tábora jdeme v noci po jednom beze slova každý se zapálenou svíčkou po staré, k tomu účelu udržované cestě, až se sejdeme v cípu sousední louky. Tam máme připravené „ohniště“, kam naskládáme hořící svíčky a kolem takto vzniklého ohýnku pak stojíme v kroužku a hodnotíme tábor.
 
Historie Tygříků