Cesta za Rudým duchem dýmkového kamene
(DDH z 
1986)
1986)Řešetlák tuhle Dlouhodobou hru napsal již dříve pro oddíl Hledačů. S námi, Tygříky, ji pak sehrál na táboře „Na bystré vodě“. A tady je její popis tak, jak vyšel v roce 1992 v edici Táborové hry:
Několik slov úvodem
... Ve hře soutěžily společně dvojice kluků, kteří spolu bydleli ve stanu. Sledovali jsme tím upevnění jejich kamarádství a také to, že si snad začnou vážit práce toho druhého - oba jsou vlastně na sobě ve hře závislí. Proto také počet bodů, dosažených každým členem dvojice za etapu, ve které soutěžili jednotlivě, se vždy sečetl a vydělil dvěma.
A teď k samotné hře: Každá stanová dvojice dostala arch papíru s dvěma sty políčky postupně očíslovanými.
Tak se velmi často stávalo, že mnohé dvojice měly jedno písmeno i třikrát. Ani to však nebylo zpočátku nevýhodou, protože dvojice měly možnost nadbytečná písmena mezi sebou vyměňovat. Cílem nebylo sestavit zprávu kompletně, ale dokonale jí porozumět a zařídit se podle ní
Bohužel se nám ke konci hry přihodilo, že několik dvojic nemohlo ani po ukončení poslední soutěžní etapy zprávu celou rozluštit pro nedostatek písmen. Co teď?
Protože jsme si přáli, aby hru dokončila každá dvojice, rozdělili jsme zbylá písmena po pěti na hromádky. Nahoře bylo vidět vždy jen jedno písmeno. Neúspěšná dvojice teď mohla hromádku pěti písmen získat tak, že jeden její člen musel udělat před našimi zraky dvacet kliků. Pak si mohl z hromádek vybrat, ale pouze podle písmen na jejich vrchu! Ta písmena z oněch pěti, která se jim do zprávy nehodila
To by asi tak bylo vše na úvod k naší první celotáborové hře. Přistupme tedy k legendě a k jednotlivým úkolům. Rozluštění zprávy
 |
||||||||||||
 |
|
|||||||||||
Úvod hry
Kdysi dávno byla indiánská země plná květů, lesů, prérií, zvěře a ptactva. Bílá oblaka shlížela na štěstí a spokojenost v tábořištích i osamělých Uprostřed země Indiánů zvedaly se do výše Rudé hory, odkud si Indiáni nosili posvátnou červenou hlínu a kameny na výrobu svých kalumetů. V těchto horách panoval věčný mír, na jejich nalezištích mohl v klidu těžit červenou hlínu každý obyvatel té veliké země. Na rudá skaliska shlížel s oblaků Rudý duch dýmkového kamene, kterému Indiáni vždy přinášeli ohnivé oběti, než se vydali do jeho panství. Tuto cestu museli prodělat pouze v bederních rouškách jenom s nožem a koženou mošnou na hlínu. Jenom tak se zalíbili Rudému duchu a vyrobené kalumety měly žádoucí účinek. Cesta do těchto hor však nebyla bez nebezpečí. Než se Indián dostal na jejich mírové teritorium, musel urazit mnoho mil územím cizích, většinou nepřátelských kmenů, zakusit na svém nahém těle deště, vichřice i spalující vedra, dívat se do očí smrti v podobě šedého medvěda grizzlyho, úskočné pumy či splašeného stáda bizonů. Proto byli na cestu do Rudých hor vybíráni jen ti nejsmělejší. Museli to být i lidé čistých myšlenek a bystrého rozumu, neboť Rudý duch dýmkového kamene si často usmyslel nastavit poutníkům do cesty nečekané překážky a nesnáze. Chtěl mít na návštěvě ve svých horách jenom statečné a pravdymilovné muže. |
Hra začala vlastně zcela nenápadně. Shodou šťastných okolností jsme měli na táboře jedno velké
==x==
Etapy
V táboře Šošonů panovalo vzrušení. Právě dnes měl hlavní medicinman provést konečnou volbu mužů, kteří se vypraví do Rudých hor pro posvátnou hlínu a kameny na kalumety. Po složitých obřadech a zkouškách zbývalo ještě deset mladíků, kteří jen hořeli nedočkavostí a touhou po tomto uznávaném a slavném činu, za který se udělovala do čelenky Velká pocta. Jaká bude poslední zkouška, která rozhodne o volbě, se mohli jenom dohadovat. Očekávali kouzelníka stojíce podle jeho příkazu v půlkruhu ve velkém Sněmovním „Vyjděte do lesa a pozorně se rozhlížejte okolo sebe. Večer vás zde očekávám a každý mi pak bude vyprávět, čeho všeho si při své procházce lesem všiml. Podle toho rozhodnu...“ Mladíci zmizeli v lese a Zářivá tvář Velkého ducha se přelévala pomalu indiánskou zemí. Když se pak Věčné světlo Života naklonilo nad obzor, vešel medicinman opět do Celou noc naslouchal kouzelník výčtu pozorování, které mu jeden každý mladík sděloval... Byl již skoro další den, když se v Medicinman se dlouze a hluboce zamyslel. Postřehy tří mladíků - Úsměvavého Vánka, Toulavého Mokasína a Šošona Vokouna - se téměř shodovaly. Nelíčily převratná setkání a dobrodružství, nechlubily se. Byly to spíše lyrické příběhy o přírodě a probouzejícím se životě, pupenech a míze, lásce zvířat a teplé dlani životodárného Slunce. Rozhodl se, že vybere je. |
A Vás, bratříčkové, čeká tento úkol:
PRVNÍ ETAPA - Druhého dne odpoledne se všechny dvojice vydaly s jedním z nás přes potok do nedalekého lesa. Zde jim bylo sděleno, že v této chvíli už mají na podsadě stanu připíchnut vzkaz, psaný tajnou abecedou.
A proč že jsme je zavedli sem? Řekli jsme jim toto: V ohraničeném lesním prostoru se nachází klíč ke zprávě. Na každé malé papírové kartičce je znak pro jedno písmeno. Rozházená abeceda je samozřejmě napsána několikrát.
Každý může hledat a sbírat lístky jak dlouho chce, ale když už jednou odejde, nesmí se pro další písmena vracet.
Úkolem bylo co nejrychleji dodat vyluštěnou zprávu.
Zpráva zněla: MOJI MALÍ BÍLÍ BRATŘÍČKOVÉ, DNES VEČER SE DOZVÍTE DALŠÍ ČÁST PŘÍBĚHU K VAŠÍ LETOŠNÍ VELKÉ TÁBOROVÉ HŘE.
==x==
Toulavý Mokasín, Úsměvavý Vánek a Šošon Vokoun kráčeli po zelené prérii. Byli v bederních rouškách, jen s noži a mošnami, přesně tak, jak říkal rituál. Nacházeli se ještě na území sousedních spřátelených kmenů, a tak se chovali celkem bezstarostně. Náhle Šošon Vokoun zahlédl koutkem oka nějaké zvířátko, které v okamžiku zmizelo v noře, vyhrabané v zemi. „Že by to byl malý psoun?“, říkal si pro sebe Šošon Vokoun a šel se podívat. Byla to skutečně nora psouna prériového, ale stará a zřejmě již dlouho svým původním majitelem neobývaná. Neznámé zvíře ji tedy použilo jen jako dočasný úkryt před nevítanou pozorností. Šošon Vokoun se zvědavě naklonil k otvoru, ze kterého se ozývalo výhružné syčení a prskání. Pak v jediném okamžiku pochopil, že zvíře na pokraji nory vůbec nemá strach... Úsměvavý Vánek a Toulavý Mokasín spatřili, jak se Šošon Vokoun skácel k zemi. Rychle běželi k němu, ale tu je zarazil hrozný zápach, který byl tak silný, že se zapotáceli a zůstali stát. Skunk! Jeho příšerný zápach opustí člověka až tak po třech týdnech. Šošon Vokoun byl ke své smůle ještě na delší čas zbaven zraku, neboť mu skunk vystříkl svoji páchnoucí tekutinu přímo do obličeje! Bylo nad slunce jasnější, že pro Šošona Vokouna tím cesta skončila. Musí ho dopravit co nejrychleji do nejbližší spřátelené osady k místnímu medicinmanovi a vydat se na další cestu sami... |
A Vás, bratříčkové, čeká tento úkol:
DRUHÁ ETAPA - Celá tato etapa byla opět na čas. Dvojice nastoupila se „člunem“
Dvojice vyrážely v pětiminutových intervalech z tábora po vyznačené cestě ve směru proudu potoka. Cesta vedla přes různé hrboly, kopřivami apod., z čehož zvláště „slepec“ neměl příliš velkou radost.
Asi po sto metrech měli kluci za úkol přejít či přeběhnout po lávce a na druhém břehu potoka dostat lehátko na vodu. „Slepý“ se položil libovolným způsobem na lehátko a jeho druh jej musil dopravit proti proudu až k danému místu
==x==
Na své cestě museli Toulavý Mokasín a Úsměvavý Vánek projít širokým údolím, plným strží a roklí, které se křižovaly, měnily směr, zahýbaly a náhle končily strmou skalní stěnou, takže bylo nutno se vrátit a hledat jinou cestu. Bylo to jako zlé kouzlo. Kdyby oba bojovníci neznali dráhu Slunce, jen stěží by se v bludišti roklí orientovali. Chodili z jedné strže do druhé, a nepohnuli se ze svého místa skoro vůbec dopředu. I rozešli se tedy, hledajíce každý tu správnou cestu. Další dlouhý den pak chodil každý z nich roklemi, než se dostavil úspěch. Toulavý Mokasín stanul konečně na druhém okraji skalnatého údolí. Vyšplhal se na skálu a spatřil téměř okamžitě svého druha v dosti velké vzdálenosti, jak se prodírá jednou průrvou, bohužel opět slepou. I začal dávat rukama smluvená znamení, pomocí kterých se Úsměvavý Vánek šťastně dostal během tří hodin z bludiště ven. |
A Vás, bratříčkové, čeká tento úkol:
TŘETÍ ETAPA - Zde jsme sledovali procvičení chlapců v morseovce.
Etapa se hrála v podvečer. Členové dvojic, vybaveni baterkami, nastoupili proti sobě na vzdálenost asi dvaceti metrů a v rozestupech asi šest metrů. Každý obdržel zprávu, kterou měl vyslat světlem svému druhovi. Za jakékoliv jiné dorozumívání byla diskvalifikace.
Úkolem bylo co nejdříve ohlásit správné znění obou zpráv.
==x==
Už měsíc veliký žár spaloval prérii a všechno živé na ní. Jako dvě nepatrné tečky zdály se Velkému duchu postavy obou Indiánů. Toulavý Mokasín se vlekl se stále větším vypětím sil. Slunce se mu propalovalo do mozku, náhle se všechno zatočilo v divokém reji a Toulavý Mokasín padl na vyschlou zem. Co teď ? Úsměvavý Vánek si nad ležícím druhem téměř zoufal. Posvátné mošny ležely opodál - ty nesměl podle rituálu použít k jinému účelu než na rudou hlínu a kameny. Odložil tedy svou bederní roušku a zakryl jí hlavu svého přítele. S vztyčenýma rukama stál nahý v nekonečné pustině a vzýval Velkého ducha těmito slovy: „Ty, jenž si stvořil vše živé, nezabíjej své děti! Prohlédni si vysílené tváře svých bojovníků, pro které je ctí vydat se na návštěvu Tvého bratra - Rudého ducha dýmkového kamene! Prosím Tě - ukaž nám cestu k vodě a stínu a nenič nás žárem svých paprsků! Stojím zde nahý bez všech ozdob, vydaný na milost a nemilost Tvé síle. Zachraň nás! Pomalu se stmívalo. Toulavému Mokasínu se udělalo s odcházejícím vedrem trochu lépe a mátožně vstal. Tu se v houstnoucí tmě náhle objevilo světlo louče, za kterým se oba druhové fascinovaně vydali. Kráčeli tak dlouhou dobu jako omámeni v napjatém a nezvyklém tichu okolní krajiny. Náhle světlo zmizelo a v tu chvíli bílý měsíc ozářil zemi. Stáli na okraji hlubokého kaňonu, pokrytého na dně trávou a stromy. Zaslechli zurčení potoka a vyplašený výkřik ptáka. Neřekli ani slovo, ale jejich vedrem zmučená mysl posílala velký dík Stvořiteli světa. Byli zachráněni. |
A Vás, bratříčkové, čeká tento úkol:
ČTVRTÁ ETAPA - Tentokrát každý jednotlivec dostal za úkol vyrobit si během dne louč z přírodního materiálu, která by dokázala hořet alespoň pět minut.
Po setmění byli kluci jednotlivě vysíláni na louku, kde na ohraničeném území bylo ve vysoké trávě rozházeno patnáct placek s vypálenými čtyřmístnými čísly. Úkolem bylo v časovém limitu pět minut nalézt jich co nejvíce
Při této etapě byla velká legrace, a také se změnilo pořadí dosavadních nejlepších dvojic. Mnohá z vyrobených loučí totiž ani těch povolených pět minut na louce hořet nevydržela...
==x==
Kroky Úsměvavého Vánka a Toulavého Mokasína uvítalo šedivé údolí. Vtom zachrastilo kamení mezi skalami a oba druzi byli náhle obklopeni neznámými bojovníky. Než se stačili pohnout, už je svíraly pevné ruce. „Co zde pohledáváte?“; zeptal se jich širokoplecí svalnatý bojovník s Velkým perem náčelníka ve vlasech. „Jdeme pro posvátnou hlínu na naše kalumety do Rudých hor!“ „Jak nám to cizí bojovníci chtějí dokázat?“ „Pohleď na nás. Máme jen bederní roušky, nože a kožené mošny na hlínu...“ „To nic neznamená. Někteří z mých bojovníků vypadají zrovna tak!“ „Učiň co uznáš za vhodné. Nebudeme tě dále přesvědčovat! Velký i Rudý duch jsou svědky naší pravdy!“ Odvážná řeč vyvolala mezi cizími bojovníky pochvalné mručení. Náčelník poodstoupil a chvíli se radil s několika staršími muži. Pak znovu přistoupil k oběma druhům a pravil: „Jestli při vás stojí oba Duchové, hravě splníte svou zkoušku pravdy. Zde je otvor ve skále, kterým se stěží protáhne člověk. Vyúsťuje do úzkého slepého kaňonu, který vidíte před sebou. Dole vyvěrá ze země divoký horský potok. Na jeho druhém břehu uvidíte širokou prohlubeň, vymletou kdysi povodní, a na jejím dně úlomky žlutého a svítivého kamene. Každý z vás ať mi přinese jeden z těchto kamenů. Toulavý Mokasín se neznatelně zachvěl a kývl hlavou. Úsměvavý Vánek rovněž. Náčelník pokynul - a oba hoši jeden po druhém vtěsnali svá šlachovitá těla do úzkého otvoru. Do západu slunce zbývaly asi dvě hodiny. „Při mimořádné obratnosti to mohou stihnout. Zdá se, že říkali pravdu. Bylo by jich škoda.“ Tak uvažoval v duchu náčelník, ale přesto vydal příkazy k tomu, aby se všichni připravili na mučení neznámých cizinců. Před dvěma uschlými stromy byly zapáleny ohně, do běla rozžhavené oštěpy a z čerstvě uloveného rosomáka nařezány proužky syrového kůže na krky ubohých zajatců. Zbývalo už jen několik minut. Deset Indiánů se chystalo do slepého kaňonu přivést oba cizince. Vtom se ozval z díry šramot, tlumené oddechování a vzápětí se objevila jedna hlava a pak i druhá odřená zaprášená tvář. Přistoupili k náčelníkovi a otevřeli dlaně. V každé z nich se zaleskl malý žlutý kámen. V tom okamžiku se okraj slunce dotkl čáry obzoru. |
A Vás, bratříčkové, čeká tento úkol:
PÁTÁ ETAPA - Říkali jsme tomu „opičí dráha“, ale byla to taková všehochuť. Běh tvrdým lesním terénem se střídal se slalomem mezi stromy, prolézáním pod lavičkami v jídelním koutě podle nataženého provazu, probíháním kopřivového údolí, ručkováním po laně přes potok
Úkol tedy byl, co nejrychleji zdolat trať. Kluci si při této etapě pořádně „zamakali“, zvláště při ručkování po laně. Přesto se i s tímto nejobtížnějším úsekem potýkali velmi úspěšně - pouze tři kluci to lano přeručkovat nedokázali! Tady se, myslím, začaly osvědčovat naše pravidelné páteční tělocvičny v průběhu celého školního roku...
==x==
Protože Toulavý Mokasín i Úsměvavý Vánek měli ze zbraní pouze nůž, stálo je mnoho obratnosti a lovecké zručnosti opatřovat si cestou potravu. Museli se umět tiše plížit jen po konečcích prstů, napodobovat hlasy i chování zvířat a dobře znát jejich zvyky. Jinak by neobstáli a nikdy by se do Rudých hor nedostali. Toulavý Mokasín se dobře vyznal v chytání králíků. Zhotovil zručně lýkovou smyčku, opatrně ji položil před vchod do nory a čekal. Zanedlouho vykoukl z nory zvědavý králík. Stačilo škubnout za lýko a večeře byla připravena. Nikdy nezabíjeli více, než mohli spotřebovat. Měli rádi zvířata. Jen stopy šedého grizzlyho je vždy naplnily napětím. Přáli si ulovit to velké nebezpečné zvíře s mohutnými drápy a zuby... Jistě by se za grizzlym vypravili, ale jejich kmen čekal od nich jiný čin! Lov grizzlyho, a ještě k tomu pouze s noži, mohl dopadnout pro oba bojovníky velmi zle. Potom by nemohli splnit své poslání, jestli by vůbec ještě kdy mohli nějaké poslání splnit... Proto opustili medvědí stopy a zamířili opět k Rudým horám. |
A Vás, bratříčkové, čeká tento úkol:
ŠESTÁ ETAPA - Byla čistě intelektuálská.
Její podmínky byly tyto:
1. Vyber si jedno zvíře a napiš o něm maximum poznatků.
2. Co nejvěrohodněji jej nakresli.
3. Co nejlépe dotyčné zvíře napodob zvukově i pohybově.
Zvláště tuto etapu doporučujeme k rozptýlení a pobavení celého tábora!
Někteří „koumáci“ si např. z mnoha různých zvířat vybrali akvarijní rybku nebo medvídka koalu. Je jasné, že jsme se při pohybovém a zvukovém převádění svíjeli smíchy...
==x==
Rudé hory se tyčily na obzoru stále blíž a blíž. Největší nebezpečí však číhalo právě na dohled od jejich území. Sídlil zde divoký a nebezpečný kmen horských Indiánů. Jen opravdu rychlým a hbitým bojovníkům se podařilo překonat úzký pruh jejich území. Stráže bedlivě hlídaly všechny přístupové cesty do své země. Poutníci, kteří přesto pronikli a pak se vraceli s mošnami plnými hlíny i kamene, byli propouštěni zpět, neboť horský kmen Indiánů si nade vše vážil odvahy, se kterou se cizinci museli dostat jejich územím. Ale běda muži, kterému se nepodařilo probít cestou tam! Vše záviselo na momentu překvapení a na rychlosti, se kterou se bojovník prosmýkl řadou stráží, proběhl hustým lesem a vřítil se pronásledován nepřáteli do řeky, kterou za deště střel musel přeplavat. Na druhé straně vody bylo pak již mírové území Rudého ducha dýmkového kamene. |
A Vás, bratříčkové, čeká tento úkol:
SEDMÁ ETAPA - Opět vodní.
Pod nějakou nenápadnou záminkou byl z každé dvojice vybrán jeden člen a tito pak odvedeni na určené místo proti proudu potoka, kde se jim vysvětlilo, co se od nich očekává.
V táboře si zatím ostatní kluci museli dokonale vyfouknout lehátka a mezitím zde byl tajně vyvěšen text tohoto znění: „Vezmi člun a běž co nejrychleji proti proudu potoka, až dojdeš na místo, kde tě čeká tvůj druh!“
To bylo shonu, když se na zprávu přišlo!
Nastal všeobecný úprk po pěšince proti proudu potoka. Každý z čekajících, který obdržel od svého partnera „člun“, měl za úkol co nejrychleji ho nafouknout a dostat se po vodě do tábora.
Stáli jsme s udýchanými kluky, kteří přiběhli se čluny, na březích potoka a mohutně fandili našim druhům v napínavém závodě. Byla to paráda!
==x==
Stalo se, že v době, o níž je vyprávění, horský kmen zdvojnásobil své stráže. Úsměvavý Vánek a Toulavý Mokasín se několikrát pokoušeli dostat do hor, ale vždy se jim podařilo jen tak tak uniknout bdělým strážcům zpět přes hranici jejich území, kterou nikdy nepřekračovali. Taková byla úmluva horských Indiánů s Rudým duchem. Přece se naši dva přátelé nevzdají těsně před cílem? Jak si poradí teď? „Musíme se rozdělit“, řekl smutně, ale rozhodně Toulavý Mokasín. „Jeden snáze projde, než dva dohromady. Každý z nás má život, který může ztratit, ale i nepřátelé mají životy. Buďto se spolu setkáme na nalezišti v Rudých horách nebo až ve Věčných lovištích...“ Úsměvavý Vánek přikývnul: „Ani já se nechci vrátit s tím, že jsem těsně před cílem nesplnil úkol svého kmene!“ Podali si ruce a počali se plížit každý na jinou stranu podél hranice. Jen Manitou a Rudý duch dýmkového kamene věděli, zda si každý z nich při pronikání nepřátelským územím zachová či nezachová svůj život... |
A Vás, bratříčkové, čeká tento úkol:
OSMÁ ETAPA - Hrála se v předem určeném prostoru lesa. Dvojice měly bojovat - každá proti každé. Hrálo se s těmito základními pravidly:
Každý kluk má pět životů a tři míčky, kterými se snaží trefit protivníka. Když zasáhne, má právo sebrat si zpět míček a od zasaženého dostává život. Pokud někdo přišel o všech pět životů, nesměl se dále zúčastnit boje - ale ve dvojici se mohly životy půjčovat. Zvítězila ta dvojice, která po skončení boje |
==x==
Toulavý Mokasín se vynořil z vody a těžce oddychoval. Na druhém břehu řeky bylo slyšet křik horských Indiánů. Teď už nebyl nepřátelský, vyjadřoval spíše úctu nad statečností mladého bojovníka. Ale mysl Toulavého Mokasína byla stále ještě napjatá k prasknutí. Setká se s Úsměvavým Vánkem? Chmurné a děsivé představy mu táhly hlavou, když odcházel k posvátnému nalezišti rudé hlíny a kamenů. Uplynula noc a celý den. Úsměvavý Vánek stále nepřicházel. Toulavý Mokasín naplnil už svou mošnu po okraj hlínou a kusy rudých kamenů. Věděl, že má podle starých zvyklostí příští den opustit hory a vydat se domů. Jeho ruce vymodelovaly z hlíny postavu Rudého ducha dýmkového kamene, tak jak si ho představoval, a teď, s pažemi přitisknutými k čelu, zpíval své tiché prosby. Žal pokryl jeho tvář a stromy zčernaly spolu s nocí bez hvězd. Těžké mraky táhly po obloze a siná měsíční tvář se neukazovala. Se zavřenýma očima upadl do polosnění. Procitl s pocitem, že není na nalezišti sám. Zdálo se mu, že se na místě, kde ve tmě tušil sošku Rudého ducha, cosi pohnulo. A tu mu udeřilo do očí bílé světlo, až musel sklopit hlavu. Když ji opět zvedl, obloha na něj mrkala tisíci hvězd a černý mrak, který dříve zakrýval měsíc, zvolna odplouval za obzor. Uslyšel jakýsi šramot a pak tiché kroky. Vzápětí strnul radostí. Úsměvavý Vánek právě konečně prošel bez úhony řetězem hlídek, přeplaval řeku a teď se šťastně usmíval na svého druha... |
A Vás, bratříčkové, čeká tento úkol:
DEVÁTÁ ETAPA - Tentokrát měla každá dvojice ztvárnit svou představu, jak vlastně asi ten Rudý duch dýmkového kamene vypadal.
Kluci mohli použít pouze přírodního materiálu. Dílka měla být hotova 24 hodin po vyhlášení etapy, takže na to všichni měli dost času. Porota, složená z dospěláků, pak posuzovala jednak originálnost nápadu a jednak jakost provedení.
Nejhezčí „Dušoun“ byl uhněten z jílu, pouze na osy „peříček“ a troubel dýmky byly použity smrkové větvičky.
Vítěznou sošku věnovali její autoři Cvrček a Vodička Řešetlákovi, kterému se jí podařilo neporušenou dopravit po skončení tábora domů, a dodnes ji chová jako hezkou památku na chvíle ztrávené na táboře...
==x==
Cesta za pokladem
Úsměvavý Vánek a Toulavý Mokasín se vraceli domů. Cítili, že spolu prožili krásné dobrodružství, na které budou dlouho vzpomínat. Splnili těžký úkol a nesou svému kmeni tři mošny naplněné posvátnou rudou hlínou a kamenem na kalumety bojovníků. Vzpomínají na Šošona Vokouna - zdalipak se mu už vrátil zrak? Je už zřejmě dávno uzdraven a čeká je v táboře jejich kmene. I jeho mošna je naplněna a nesou ji s sebou. Na té cestě za Rudým duchem dýmkového kamene se z nich stali přátelé na život a na smrt. Je dobré, Ještě několik kroků - a stojí na okraji lesa. V údolí před nimi se vynořily bledé siluety Přidali do kroku. |
Moji malí bílí bratříčkové!
Zdravím Vás z veliké dálky a doufám, že se spolu zase někdy uvidíme. Napsal jsem tenhle příběh pro Vás. Největší odměnou pro mne bude, jestli se Vám moje vyprávění i táborová hra, kterou jsem připravoval společně s Robinem, zalíbí.
S modrou oblohou!
Úsměvavý Vánek - Řešetlák
Tento závěrečný dopis
AŽ NALEZNETE V SOBĚ ODVAHU K VYKONÁNÍ ČINU POSLEDNÍHO, VYDEJTE SE O HODINĚ DVANÁCTÉ PODÉL BŘEHU POTOKA VELKÉHO ZA MALÝM MEDVĚDEM. JESTLIŽE UZŘÍTE V KALNÝCH VODÁCH ZÁŘ NESMÍRNOU, PAK VÁM VELKÝ RUDÝ DUCH DÝMKOVÉHO KAMENE ZJEVÍ SVÁ TAJEMSTVÍ!
ZÁVĚREČNÁ ETAPA Vyvrcholení celé hry jsme připravovali s velkou pečlivostí. Na vhodném místě potoka
Pod převislým břehem byla v těsné blízkostí vody skříňka, ve které byla symbolická „odměna“ - obálky, označené pořadovým číslem od jedné do deseti, a vzkaz: „Vezměte obálku s nejnižším číslem a vraťte se zpět do tábora! Otevřete až ve stanu!“
V obálkách se nacházely dvojice stejných barevných pohlednic
Věděli jsme, že se dvojice kluků
Po celou dobu, kdy dvojice plnily svůj poslední úkol, byli jsme já
Pouze tři dvojice potok obešly přes vzdálenou lávku, ostatní kluci se hrdinně brodili a plavali přes tůň. Někdy na druhé straně potoka hned nevěděli, co jak dál dělat, avšak postupně se všichni k odměně dobrali. Jedna z dvojic též považovala omylem za „odměnu Rudého ducha“ svítící baterku a lovila ji z tůně. To pak musel zasáhnout Robin v koruně stromu a pískáním morseovky usměrnit elán kluků správným směrem.
Když všechny dvojice odešly, opustili jsme své úkryty, vylovili baterku z tůně a vrátili se do tábora. Ještě dlouho potom bylo z některých stanů slyšet šeptání kluků, rozechvělých z poslední etapy a prohlížejících si obdivně pohlednice...
