Tajuplný ostrov
(DDH z 
1987)
1987)Řešetlák tuhle Dlouhodobou hru napsal již dříve - v roce 1982. S námi, Tygříky, ji pak sehrál na táboře „S Ježourkem“. A tady je její popis tak, jak vyšel v roce 1996 v edici Táborové hry:
Něco na úvod
... Pro legendu i vlastní etapy jsme opět využili polohy tábora. ležícího v meandru potoka. Voda tábor obtékala téměř ze tří čtvrtin jeho obvodu a vytvořila tak větší část fiktivní hranice Tajuplného ostrova. Za tento obvod směli kluci pouze s vědomím některého "dospěláka". Zbytek hranice "ostrova" jsme na souši vyznačili věchýtky trávy upevněnými na kmenech stromů, a hra mohla vstoupit do svého začátku.
I tentokrát jsme do soutěží zapojili nikoliv jednotlivce, nýbrž stanové dvojice, jak se nám to osvědčilo již na předchozím táboře.
Ve všech deseti etapách hry se bojovalo o ústřižky dvou velice podobných fotografií, které měla každá dvojice za úkol sestavit natolik, aby poznala, o jaké místo se na snímku jedná - v našem případě to byla rampa obchodu s potravinami, kam chodili hoši po dvojicích každé ráno nakupovat, takže toto místo dobře znali všichni. Pouze na jedné z obou fotografií byl zachycen i roh rampy. V místě jeho styku se zemí byl na snímku propíchnut špendlíkem otvor. A zde byla ukryta v závěru hry malá krabička. v níž se nacházela úvodní zpráva k poslední jedenácté etapě neboli Cestě bílých kamenů. Každá stanová dvojice měla tedy u mne vlastní obálku a v ní ústřižky dvou fotografií.
Za umístění v jednotlivých etapách jsme přímo ústřižky nedávali - ty bylo možné koupit jen za táborové peníze - plšíky, a těmi byly právě odměňovány dvojice podle pořadí umístění v etapách hry. Tento mezistupeň se osvědčil, protože i méně úspěšné dvojice si mohly na ústřižek nastřádat. Mimoto i úroveň kázně v táboře byla lepší, neboť jsme plšíky používali i jako odměnu, či jsme je odebírali při nějakém drobném přestupku. Tyto částky udělené či zabavené mimo vlastní hru byly ovšem nepatrné ve srovnání s výplatami plšíků dvojicím při jednotlivých etapách, aby hra s ústřižky nebyla příliš porušena. Sám jsem se však divil. jak kluci lpěli na každičkém plšíku
Cena za jeden ústřižek v průběhu hry kolísala nahoru i dolů, ale vcelku mírně stoupala, s výjimkou Zlaté horečky - o tom bude řeč v samotném popisu této krásné etapy. Každopádně je dobré mít přehled o majetku i počtu ústřižků u jednotlivých dvojic a podle toho upravovat cenové relace. Dá se tak úspěšně zabránit různému chytračení a čekání na "výhodnou" cenu.
Ústřižek s dírkou jsme přidělili dvojicím současně až ke konci osmé etapy, jinak si kluci lovili ústřižky v obálkách sami. Opatření s propíchnutým ústřižkem bylo nutné proto, aby nám náhodou některá z dvojic nevypadla ze hry předčasně. a také proto. aby zde nehrála tak velkou roli náhoda při vybírání ústřižků z obálek. Jinak by se také mohlo stát, že by nejúspěšnější etapová dvojice v průběhu hry zrovna měla smůlu a nevytáhla by z obálky důležitý propíchnutý ústřižek - a tím by měla hru zkaženou - a naopak lajdáci by mohli vyhrát pouhým štěstím při lovení v obálce.
A nyní vás tedy zvu ke sledování celé hry...
 |
||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||
1. ZPRÁVA V LAHVI
Seděl jsem na mořském břehu a přivíral oči do zapadajícího slunce. Moře se lesklo, vlnilo okolními břehy - a já cítil jeho dech v podobě času, který zvolna plyne do vesmírného prostoru. Často jsem zašel večer k moři. Měl jsem je rád, i když jsem pocházel z jedné malé země v srdci Evropy. Brzy se tam zase vrátím, ale teď - teď se chci nechat ukolébat písní vonícího větru a šumivých mořských vln... Ale najednou... Zdálo se mi, jako bych tu náhle zaslechl v tom uspávajícím zvuku nový tón... Otevřel jsem oči a pozorně se zadíval na jedno místo, odkud se onen cinkavý zvuk ozval. Rozeznal jsem oválný předmět, který čas od času jemně narážel na skálu. Ale vždyť je to láhev .. Honem pro ni, ať se nerozbije! Láhev byla obalena silnou vrstvou usazenin a už jen stěží se držela na hladině. Hned mi blesklo hlavou - trosečník! Drže vzácný nález opatrně ale pevně v rukou, rozběhl jsem se do stanu ke kamarádům. Byli stejně rozrušeni jako já, když jsme se pokoušeli láhev otevřít, což se nám po delší námaze podařilo. Jaká smůla! Láhev skutečně obsahovala starý list papíru, bohužel silně rozmáčený. Zpráva však byla naštěstí napsána dvojmo, a tak stále ještě zbývala naděje na její přečtení. Dali jsme útržky opatrně usušit a potom jsme se pokusili zbytky správně sestavit. A tehdy jsme se dozvěděli ten zajímavý příběh party kluků, jako by vymyšlený samotným partem Vernem. Byli již jistě doma, neboť láhev obsahovala celou historii jejich robinzonády. hodili ji zřejmě do moře jako dík za své zachránění. V našich představách se objevil jejich Tajuplný ostrov uprostřed blyštivých mořských vln kdesi daleko, daleko za obzorem... |
Když se to ráno kluci po obvyklé rozcvičce vraceli do tábora, očekávala je před každým stanem láhev, v níž byly na vnitřní straně všelijak slepené a mokré ústřižky roztrhané zprávy, která zahájila vlastní táborovou hru.
Úkolem dvojice bylo co nejrychleji dostat zprávu ven tak, aby láhev neutrpěla žádné úhony, sestavit sdělení a přečíst mi ho. Kdo to provede dřív?
Je zajímavé, že zpočátku jen málokoho napadlo láhev vypláchnout vodou z potoka: Většinou se v nich všelijak šťourali klacíky apod., nakonec ale všechny dvojice svůj první úkol zdárně splnily.
Zpráva v našem případě zněla takto:
Dne 29. července 1882 ztroskotala naše jachta Racek na břehu neznámého ostrova. Máme se tady celkem dobře, ale dá to i práci. Ostrov leží přibližně na 5. stupni jižní šířky a 40. stupni východní délky. Stýská se nám. Pospěšte nás zachránit, jestli můžete!
==x==
2. MAPA OSTROVA
Když jsme s naší partou vyjížděli z hlavního města na Korálových ostrovech na malý výlet, netušili jsme, že se protáhne skoro na čtyři měsíce. Naše loď je jmenovala Racek. Stála nás úplně všechny úspory. Otec kamaráda Robina, náčelníka a kapitána naší party, zaplatil zbytek, a tak jsme měli něco, co nám všichni ostatní kluci ve městě záviděli. A tohle byla naše první výprava po ostrovech! Hned třetí noc nám však nadobro zhatila všechny plány. Rozpoutala se zuřivá a nebezpečná bouře. Racek byl zmítán na vlnách jako skořápka kokosového ořechu. Několik náporů ohromných vln smetlo z paluby kolo kormidla i skříňku s kompasem, takže jsme ztratili jakoukoli orientaci, kde se vlastně v té chvíli nacházíme. Trvalo to jen asi dvě hodiny, ale nám se zdálo, že to byl nejméně den. Začínalo svítat, avšak moře bylo stále rozbouřené. Tu loď na něco narazila. Dutý úder a praskot způsobil, že jsme začínali přemýšlet o své poslední hodince. Byli jsme snad někde na skalisku? Loď se za hrozného skřípotu posunula pod nárazy vln ještě o několik desítek metrů, převrátila se na bok a ustrnula na místě. Byl to skutečný zázrak, že kromě několika pohmožděnin a také jedné vykloubené nohy se nikomu nic více nestalo... Za svítání jsme prohlíželi škody. Bylo nám jasné, že naše síly bohužel nestačí na odvlečení lodi zpátky na širé moře. Škoda - loď byla - kupodivu, až na několik zlomených žeber vnitřní výztuže - celkem nepoškozená. Zjistili jsme, že se nacházíme na jednom z tisíce korálových ostrovů, které jsme jeli prozkoumávat. Zvedlo nám to náladu - bylo jasné, že naše záchrana je jen otázkou času. Hlady do té doby neumřeme. Zbylo nám dost zásob, a i kdyby docházet začaly, na ostrově jistě bude něco k ulovení nebo nasbírání... A tak jsme se začali zařizovat jako opravdoví trosečníci. Vynesli jsme z lodi všechno, co se vynést dalo, a na okraji hustého lesa jsme vybudovali primitivní vesnici. Robin rozhodl, že si pořídíme podrobnou mapu tohoto ostrova. A dáme jména všem zálivům, lesům, řekám i kopcům, aby to byl ostrov opravdu náš, robinzonský! |
Jak byly vyznačeny hranice Tajuplného ostrova, píše se v úvodní části. Kluci měli teď vyhotovit co nejvěrnější mapu tohoto "ostrova" a snažit se též o její správnou orientaci, tj. namalovat na mapu i kompasovou růžici. Měli si vymyslet také vhodné názvy pro potok, "zátoku", tábor, části lesa - i co dalšího by je napadlo pojmenovat.
Etapa byla vyhlášena po obědě, hotové mapy se měly odevzdat po večeři.
Některá dílka, která jsme takto obdrželi, byla obstojné úrovně, jiná jen stěží připomínala mapu...
Hodnotili jsme všichni dospěláci počtem bodů od jednoho do tří jednak věrohodnost mapy, jednak její vzhled a úroveň.
==x==
3. NEJVYŠŠÍ STAVBA
Stojí za upozornění, že ostrov, naše nedobrovolné útočiště, nebyl, jak by se dalo očekávat, korálového původu. Všude okolo něho se při pobřeží sice vyskytovaly ploché korálové ostrůvky, ale on sám byl zřejmě vrcholem některé pradávné sopky, i když rozhodně nebyl příliš hornatý. Pokud jsme mohli posoudit, asi vůbec nejvyšší kopec se tyčil v blízkostí našeho břehu, dále do vnitrozemí se velké kopce, či dokonce snad i hory, nevyskytovaly. Chtěli jsme tento blízký kopec využít jako pozorovatelnu pro případ, že by se v dohledu ukázala nějaká loď, ale na místě jsme zjistili, že je to téměř nemožné. Kopec byl hustě porostlý stromy a keři, pouze na jeho vršku byla malá planinka, ze které ale nebylo díky vegetaci vůbec vidět do okolí. Někteří z nás navrhovali stromy a keře vykácet, ale Robin to okamžitě odmítl. "Víte, co bychom jich museli zničit, než by bylo z kopce vidět opravdu na všechny strany? Myslete - jak dlouho by to kácení asi trvalo - a nebylo by vám těch krásných stromů líto?" zeptal se nás. Zrozpačitěli jsme. Měl pravdu. Kopec tedy můžeme pro pozorování oželet... "Ale vůbec ne!" smál se Robin. "Kopec se nám náramně hodí! Porazíme jen několik stromů - tolik, abychom z nich postavili strážní věž. Když se tak dívám na výšku porostu tady nahoře, myslím, že bude stačit, aby věž byla vysoká tak pět nebo šest metrů... To byl nápad! A tak v několika dnech vyrostla na vršku kopce dřevěná pětimetrová strážní věž. Nahoře jsme zrobili pohodlné sedátko, v blízkostí paty věže pak ohniště. Byla zavedena strážní služba, a to především pro malé hochy. To bylo něco pro ně! Střídali se dvakrát za den. Povinností strážce bylo nejen obhlížet obzor, ale také mít připravenou zápalnou hranici na ohništi. To kdybys, milý strážce, uviděl na obzoru někdy opravdu loď, abys ji mohl pohotově upozornit kouřem ohně, víš? Měli jsme teď daleko lepší vyhlídky na záchranu. A vážili jsme si Robina stále víc a víc. Byl opravdu náš náčelník, nejen podle věku. Uměl myslet. |
Dvojice měly postavit co nejvyšší stavbu, a to takovou, aby na ni mohl jeden člen dvojice vylézt. Vlastně se tedy jednalo o to, kdo dokáže po stavbě vlastní konstrukce vylézt co nejvýše. Směla se použít pouze sekyra a libovolné množství provazu, jinak jen přírodní materiál. Čas - maximálně tři hodiny.
Ze začátku kluci stavěli všelijaké sloupy a kůly, zapuštěně do země atd. Pak si ale jedna dvojice připravila obrovskou trojnožku ze tří kmínků soušek, svázaných nahoře provazem. Z tohoto vrcholu splývalo k zemi pevně přivázané lano, pro odvážlivce, lezoucího nahoru...
Vzalo nám to trochu dech, jen aby se nic zlého nestalo! Po vztyčení byla "věž" vysoká dobrých deset metrů!
Náš zdravotník se kabonil, ale po přezkoušení stability trojnožky nakonec vydal povel - a ostrovan Vláďa pak skutečně vyšplhal až do vrcholku "věže", čímž bylo o tom, kdo bude první, jasně rozhodnuto. Stejně jsme si oddechli, až když byl zpět dole...
==x==
4. ARIADNINA NIT
Jak ani nemohlo být jinak, brzy vznikl v našich hlavách plán na provedení výpravy, která by prozkoumala obvod našeho ostrova. Všichni kluci se jí chtěli zúčastnit, ale Robin vybral jen tři nejzdatnější, a ti tedy vyrazili na cestu. O tom, jak je ostrov přibližně veliký, měli všichni z nás celkem reálnou představu, neboť se dal přehlédnout ze strážního kopce úplně celý. Počítali jsme, že by průzkumná výprava mohla ostrov obejít během dvou až tří dnů. Když se však ani třetího večera výprava neobjevila, začaly se mezi chlapci ozývat hlasy, že se zřejmě výzkumné trojici něco přihodilo a je nutné jim přijít na pomoc. Robin souhlasil, vybral si z houfu kolem sebe několik dalších kluků, ale k nemalému údivu všech zamířil nikoliv na pobřeží, ale k potůčku, který pramenil na úpatí Strážního kopce a protékal, jak jsme všichni podle pozorování z věže věděli, napříč celým ostrovem. "Copak je tohle za moudrost? Výpravu musíme hledat někde na okraji ostrova, a ne v jeho středu!" rozčilovali se někteří chlapci. A jejich údiv neznal mezí, když asi za půl dne cesty po břehu potůčku narazili na unavenou a vysílenou výpravu. Co se stalo? Jeden z kluků si vyvrkl při neopatrném šlápnutí kotník, a to zkomplikovalo včasný návrat všech. "Jak jste vůbec přišli na to, kde nás máte hledat?" divili se výzkumníci. "Ariadnina nit!" smál se Robin a za hrozného řevu napravil jedním trhem kamarádovi vykloubený kotník. Rozhlédl se okolo sebe po udivených tvářích. "Znáte přece tu starou řeckou báji o Théseovi?" Znali, ale nerozuměli. "Tak podívejte," vysvětloval Robin, "kdyby se vám něco nepředvídatelného přihodilo, a jak vidíte, stalo se, bylo mně jasné, že se budete snažit dostat co nejdřív a co nejkratší cestou zpátky. Kdyby se vám stala nějaká nepříjemnost už blízko tábora, viděli bychom vás na pobřeží ze strážní věže. Ale vy jste nikde k zahlédnutí nebyli. Takže bylo pravděpodobné, že se něco stalo spíš na druhé straně ostrova. Vím, že dovedete dobře uvažovat. Jen hlupák by obcházel pobřeží, když sem k nám na opačnou stranu vede taková cesta!" A Robin ukázal rukou na stříbrnou nit průzračného potůčku, vinoucí se bludištěm skal a stromů přes celý ostrov. |
Víte jistě, že etapa se jmenuje podle známé řecké báje o Théseovi, kterému dala královská dcera Ariadné klubko niti, aby se po boji s obludou Mínotaurem v posvátném krétském bludišti dostal bez obtíží nazpátek.
Mezi stromy v členitém terénu byl porůznu klikatě veden vlasec, jehož oba konce byly velmi blízko u sebe. To byl start i současně cíl. Dvěma klukům jsme zavázali oči a každý z nich potom z jedné strany putoval po slepu, drže se vlasce, po dané dráze. Cestou se pak střetli, minuli a pokračovali dále, dokud nedorazili opět do startu - cíle.
V této etapě jsme povolili klukům i možnost oprav - počítali jsme jim pak samozřejmě lepší z dosáhnutých časů. Dráhu znovu běželi i ti, kterým se "podařilo" vlasec na trati přetrhnout.
Vyhrála ta dvojice, jejíž celkový čas byl nejnižší.
==x==
5. OBJEV NA KORÁLOVÉM OSTRŮVKU
Na jednom z malých korálových ostrůvků, téměř na dosah písčiny, kde ležela jachta Racek, se stávala čím dál nápadnější skupina zvláštních rostlin, které se na hlavním ostrově zřejmě nevyskytovaly. Kluky, kteří jezdili okolo malého ostrůvku na rybolov, napadlo v ten čas přinést jednu rostlinu ukázat Robinovi. "Nevíš, co to může být?" ptali se ho zvědavě, když mu jeden z nich rostlinu podával. Robin chvíli překvapeně zíral na žloutnoucí stonek ve své ruce. "Kluci, kde jste to našli?" otázal se naléhavě - tak naléhavě, že byli překvapeni. A tak mu pověděli o ostrůvku. "Vy plantážníci! Tohle je objev za všechny peníze!" jásal Robin nadšeně. "Víte, co to je? To jsou plané brambory! Zdá se, že i kdyby už teď došly zásoby, hlady rozhodně neumřeme!" Ještě toho dne se vydala malá výprava ve člunu prozkoumat objev na ostrůvku. Za velkého jásotu přivážela nazpět půl člunu sladkých bramborových hlíz. |
Před touto etapou proběhl "Závod po hranicích Tajuplného ostrova". Kluci, pouze v plavkách a teniskách, museli běžet přesně po vyznačené hranici - tj. středem potoka Mastník a na pevné zemi od věchýtku k věchýtku. Že tam byly kopřivy a ostružinové šlahouny? No a co?
Tím jsme si sestavili malý žebříček zdatnosti dvojic. A pak přišlo pro kluky překvapující rozhodnutí - v bodované části etapy vyrážejí dvojice od té nejslabší!
Proč to obrácené pořadí? Proto, aby se ti zdatnější museli více snažit - sledovali jsme tím spravedlivější vyrovnání mezi věkem chlapců.
Dvojice s jedním nafouknutým lehátkem vyrážely v pětivteřinových intervalech na výzkum po proudu potoka. Mohly se předjíždět! A co na ně čeká - plaví se po potoce tak dlouho, dokud neuvidí na břehu některý z bílých očíslovaných fáborků. Dvojice, která dorazí k fáborku první, odváže ho a vydá se po stezce, označené šipkami, na kratší či delší pouť, až dorazí k území, jehož hranice jsou označeny čtyřmi fáborky. Tato plocha představuje "korálový ostrůvek".
Úkolem dvojice je co nejúplněji prozkoumat flóru "ostrůvku", pečlivě ji zapsat a vrátit se zpět do tábora.
Na další průzkumníky čekaly dále po proudu potoka další fáborky, tedy - která z dvojic se vydala na cestu dřív, objevila dřív i fáborek
Zkrátka - kolik závodilo dvojic, tolik muselo být "ostrůvků" včetně cest k nim. Však také několik z nás, dospěláků, si s přípravou té etapy hrálo skoro celý předchozí den. Museli jsme mít už také předem vypsáno vše, co na těch jednotlivých územích rostlo, pro rychlou kontrolu, zda si naši objevitelé něco nepřimysleli, či co všechno zapomněli nebo neuměli určit.
Pro správné určení nám stačily rodové názvy, třeba smrk, borůvka, šťavel atd. V případě rovnosti poznatků i chyb u jednotlivých dvojic rozhodlo, který "výzkum" jsme obdrželi dříve.
==x==
6. DIVOŠI
Tohle se nám přihodilo asi v polovině naší nedobrovolné robinzonády. Okolo půlnoci jsme byli náhle probuzeni podivnou monotónní písní a rytmickým klepáním do nějakého dutého dřeva. Nevěřícně jsme rozšněrovávali vchody do svých stanů. Vzápětí jsme strnuli... Kolem ohně poskakovaly a tančily tři nahé postavy. Divoši! V první chvíli jsme se tak vyděsili, že nás napadlo jen - vyrazíme z tábora a pryč! Ale tu nám došlo - jak je možné, že si divoši klidně tancují okolo ohně - a nás že by si nevšimli? Potom jsme zjistili, že v jednom stanu jsou tři spacáky prázdné, a bylo nám to už všechno jasné. S válečnickým křikem jsme se na ně vrhli. "Divoši" byli zajati a potupně sešněrováni. Kroutili se a vyráželi nesrozumitelné skřeky. Moc se nám to líbilo, a tak jsme je zakrátko zbavili pout a pomohli jim dostat ze sebe nátěry bahna a krému na boty. Bylo to parádní noční povyražení. |
Klukům jsme toto odpoledne sdělili: "Změňte se v divochy pouze pomocí přírodního materiálu! Z vymožeností civilizace můžete ke svému přestrojení použít jen plavky a provázek. Kdo se obejde i bez toho, bude hodnocen samozřejmě lépe... V této divošské masce pak předvedete válečný, lovecký nebo obřadní
Byla hodnocena vtipnost maskování a nejlepší zatančení.
Při této etapě se kluci vskutku "vyřádili". Jednoznačně pohrdli plavkami a polovina tohoto počtu i provázkem. Při hodnocení "úboru" jsme se v některých případech váleli smíchy. Někteří kluci použili k namaskování vtipně i bahno z potoka.
Horší to už bylo s tanci. Bylo to spíš poskakování a ječení, jen málokdo se pokusil o opravdový tanec. Někdo se o něj ostatně ani pokoušet nemohl, protože mu při prvním skoku začaly opadávat kusy "oděvu", což značně zvýšilo všeobecné veselí při tancích...
==x==
7. DŘEVO PRO KUCHYŇSKÁ KAMNA
Moře ozařovalo ranní slunce a tábor se pomalu probouzel. Zlatý kotouč se však dnes jen těžce prodíral mlžnými parami. Už od minulého večera panovalo všude tíživé dusno. "Nevím, nevím," škrábal se Robin na hlavě, "ale jak to tak vypadá, bude průtrž... Nebudu dnes raději kluky nikam daleko posílat." Když procházel táborovým náměstím, aby se podíval, jak daleko jsou kuchaři se snídaní, ohlédl se ještě jednou na obzor. Páry už zmizely, ale místo toho vystupoval nad mořem hrozivý černý oblak. Zdálo se, že roste neuvěřitelně rychle. Během půlhodiny jistě bude tmavá celá obloha. Na Robinův signál se kluci shromáždili pod pevnou kuchyňskou střechou. "Dnes asi zažijeme peklo. Sami to vidíte," řekl jim Robin, "proto dnes ruším rybářskou i loveckou výpravu! Ostatně - maso máme ještě nějaké ze včerejška, nouze nebude. Takže pomozte službě, co bude potřeba udělat v kuchyni, a také si zabezpečte, aby nikomu neteklo do stanu!" Cestou zpět Robinovi stále vrtalo hlavou: "Ještě jsem na něco zapomněl, ale na co?" Valem se stmívalo. To se okraj mraku začal přetahovat přes slunce. K Robinovi do stanu přiběhl jeden z hochů z kuchyňské služby: "Robine! Dochází dříví!" To je ono, na co si nemohl vzpomenout! Ted' je každá minuta drahá... Robin vyletěl před stan a už se nad tábor nesl jeho svolávací signál. Zněl naléhavě. Během několika chvilek se od jeho stanu na všechny strany rozletěl roj chlapců, majících za úkol přinést co nejvíc suchého a hořlavého dříví, než se rozprší. Nebeské slzy na sebe opravdu nedaly dlouho čekat. Pomalu houstly a těžkly. Ale i hranice z větví a polínek v kuchyňském přístřešku utěšeně rostla. A potom země, hlazená proudy kapek, náhle začala dostávat rány bičem od obrovské vodní smršti. To už byli všichni zase pod střechou a dívali se na to boží dopuštění. Někteří trochu mokří, ale všichni spokojení. Jen Robin si pro sebe říkal: "Příště musíš, chlapče, více předvídat. Ještě, že jsme tak sehraná parta - teď máme dřeva aspoň do příštího rána. Je dobré počítat se vším..." |
Jednoduchá etapa - která z dvojic nanosí co nejrychleji z lesa sto šišek a vyrovná je v řadách po deseti před svým stanem, vyhrává.
Kluci měli na sobě pouze plavky - měli tedy možnost nosit šišky v rukou nebo si je
Rovněž jsme zjistili, že někteří "ostrované" také neumějí počítat do sta - bylo zkrátka veselo.
Etapu možno doplnit o druhou část - co nejrychleji odnést šišky zpět do lesa...
==x==
8. HLADOVÉ DNY
Za doby naší robinzonády jsme užívali čtyři zdroje obživy - plody tropického lesa, maso zvířat, ryby, a v nejkrajnějším případě také konzervy ze zásob Racka. S těmi Robin úzkostlivě šetřil a pokud mohl, nedotýkal se jich. "Na horší časy," říkal. Ty horší časy opravdu jednou také nastaly, to když se spojily tři náhody, a neuspěli ani lovci, ani rybáři, a tropické plody na známých místech byly vysbírány. Tehdy Robin začal pečlivě odměřovat denní dávky jídla, což dříve nebývalo. Někteří z nás po třech dnech tohoto "polopůstu" začali propadat malomyslnosti a reptat. A pak ještě ke všemu přišla ta ohromná bouře, před kterou jsme jen tak tak doplnili zásoby dříví v kuchyni... Živly zuřily den a noc, avšak ráno už bylo krásně zlaté, a navíc všechno okolo úplně jarně zavonělo. Dobrou náladu nám kazila pouze ta konzervová snídaně. Manitou se však ustrnul - již během dopoledne se vše změnilo. Krásné ráno mělo i své krásné zakončení - když se vrátili jásající rybáři. U břehů ostrova se objevila hejna poměrně drobných stříbrných rybek výborné chuti, jak jsme vzápětí v kuchyni zjistili. Vyjeli ještě jednou, zjistili však, že rybky opět zmizely v hlubinách... Přesto byla smůla protržena - odpoledne se pyšně vrátili lovci s uloveným pekarim a k večeru pak i sběrači plodin, obtíženi dary přírody ze vzdálenějších míst. A tak Robinova prozíravost opět slavila svůj úspěch. |
Etapa je poměrně jednoduchá a odpočinková. Dá se klidně hrát hned odpoledne po etapě 7. - tyto dvě krátké etapy jsou ve hře proto, aby se v ní našlo místo, které dovoluje soustředit se také na další táborový program
Doporučuji přečíst etapu bezprostředně po obědě, jako se to dělo u nás. V době svačiny se ke kuchyni začali trousit kluci, ale bylo jim řečeno: "Dnes je hladový den - copak jste neslyšeli legendu?"
Svolal jsem je na okraj tábora. Jen neradi se vraceli od kuchyně ke mně...
Poté každá dvojice obdržela kipú - provázek, na kterém bylo uzlovou morseovkou napsáno:
UTÍKEJTE SI KE KUCHYNI DO VELKÉHO HRNCE NA STOLE PRO SVAČINU!
V hrnci byl pro každého smetánek s rohlíkem, k tomu jsme dávali šálek mléka. Měli jsme skvělou zábavu z toho, jak se kluci cpou, hodnotili jsme totiž:
Kvůli
==x==
9. ZLATÁ HOREČKA
Kteréhosi rána přiběhli od potoka, kde umývali nádobí, dva starší kluci. Křičeli jeden přes druhého a hnali se do tábora. "Našli jsme zlato!" volali z dálky. "V potoce je zlato!" Robin na ně cosi volal, ale jeho hlas zanikl ve vřavě, která se v ten okamžik okolo něho v táboře rozpoutala. Nastal ohromný zmatek. Každý ponechal přidělenou práci, jak byla, a řítil se k oběma šťastným nálezcům. A potom všichni jako posedlí běželi do kuchyně pro pánve a kotlíky, se kterými opět uháněli přímo k potoku. Robin to vše sledoval s překvapeným údivem. Najednou ho nikdo nebral na vědomí - jako by byl vzduch. Nestačil pronést ani slůvko... Chvíli zachmuřeně bloumal po vylidněném tábořišti a mračil se. Tu mu najednou v očích blýskly ohníčky veselosti. Ani ho nenapadlo odejít za ostatními k potoku. Odcházel klidně - do kuchyně. Cestou si začal pohvizdovat. Celý den se v táboře neukázala ani noha. Až když se začaly dloužit večerní stíny, přispěchal zástup veselých zlatokopů. U kuchyně se však váhavě zastavil. Smích zmlkl. "Tak kolik máte toho svého zlata?" ptal se jich Robin u kuchyňských dveří. Váhavě ukazovali své nádobíčko. Každý chlapec měl několik lesklých zrníček. "Já vám tedy, kluci, něco povím," řekl Robin pohrdavě, "tohle není vůbec zlato, ale obyčejná slída. A i kdyby bylo - k čemu vám tady bude? Máte hlad, viďte? A teď mi řekněte, co budete jíst, když lovci nešli na lov, rybáři na ryby, sběrači nepřinesli z lesa žádné ovoce? Mohlo by se něco uvařit z lodních zásob, ale kdo? Ti, kteří měli dnes službu tady v kuchyni, odběhli za ostatními... Zkrátka a dobře - jestli mě považujete ještě za svého kapitána - rozhoduji takto: Dnes dostanou večeři, kterou jsem tady uvařil, jen ti nejmenší z vás. Ti z toho totiž nemají ještě rozum. A vy starší - snad se vám v noci s prázdným žaludkem bude lépe přemýšlet..." Za mrtvého ticha se otočil a odešel zpět do kuchyně rozdělovat večeři pro nejmenší. Potom se odebral spát do svého stanu. Kuchyň osiřela. Nikdo jiný se v ní do rána už neukázal. |
Byla to hodně "samostatná" etapa, která se z celé hry asi nejvíce líbila. O co šlo?
S kamarádem Žebříkem jsme nejprve připravili "kapsy" - tj. igelitové pytlíky různé velikosti, které jsme plnili pískem, do něhož byly přimíchány barevné korálky v různém množství. Sem tam jsme přihodili i "valoun", což byl velký korál, některé kapsy naproti tomu byly "hluché", tedy bez korálků.
S tímto nákladem a také s plechovkou, kde bylo rozmícháno vápno, jsme vypluli na potok. Na různých místech obojího břehu jsme obarvili vhodné valouny na bílo
V čase, kdy jsme prováděli tuto přípravu, měl si zatím každý ostrovan vyrobit vlajku se svým znakem
Druhý den ráno jsme klukům bezprostředně po snídani přečetli legendu a sdělili asi tohle: "Tento celý den jste zlatokopové! Je tu zlatá horečka, a proto od nynějška nedostanete už nic zadarmo! Všechno má od této hodiny cenu v "plšíkách" v místní "bance" výměnou za zlato - korálky, které můžete vyrýžovat v jednotlivých "claimech", rozesetých po proudu "Mastník River"! Claimy jsou označeny bílými kameny. Do vzdálenosti dvou metrů od kamene je někde schována kapsa, kterou tedy napřed musíte najít a pak z ní vytěžit, co se dá... Pozor! Claim zabírá dvojice tak, že zabodne k bílému kameni své vlajky! A každý claim musí být napřed vytěžen, než se budete ucházet o další! První claim vám naše banka poskytne zadarmo, další však si musíte koupit. Teprve po zaplacení v naší bance a vydání potvrzení si můžete zabrat jiný claim!"
Tak byla tedy etapa zahájena. Ceny korálků
Úměrně vzrůstajícímu majetku "zlatokopů" se však během dne výrazně zvyšovaly ceny jídel v kuchyni, pro tento účel přejmenované na "krčmu". Bylo možno také hrát o plšíky či také přímo o korálky v místní "herně", táborem procházela čas od času potulná zpěvačka a tanečnice
Legrace se ještě zvětšila, když lakotný "krčmář" Žebřík odmítl dávat i dospělákům jen tak zadarmo jídlo, takže tito byli posléze hladem donuceni vyrobit si také vlajky a jít rýžovat korálky s ostatními zlatokopy... Jedině Žebříkovi a mně, coby bankéři, bylo ten den hej...
Celkově některé dvojice zlatokopů
Po "laciné" večeři
==x==
10. NAPNI SVALY!
Nebe bylo toho dne opět zatažené a těžké černé mraky visely nízko nad obzorem. Každou chvíli mohl přijít silný déšť. Přesto se Robin, spolu s několika staršími hochy, rozhodl uskutečnit obvyklou rybářskou vyjížďku před pásmo mělčiny a zátoky u ostrova. Na jeho okraji ryby braly - každodenně jsme si tak zpestřovali jídelníček. Varovali jsme Robina, aby tentokrát ryby oželel, ale on prohlásil: "Potřebujete jód, ať je hezky nebo prší, ne?" a nasedl spolu s ostatními do člunu. Několik nás postávalo na pobřeží a čekalo s obavami, jak tohle dobrodružství skončí. V relativně klidné zátoce se Robinovo mužstvo pohybovalo s člunem celkem suverénně. Za pásmem skalisek však nastalo pravé peklo. Člun se rázem octl v ohromném vlnobití, zvyšovaném navíc silným větrem, který se z ničeho nic přihnal od jihozápadu. Na nějaký lov ryb už nebylo ani pomyšlení. S hrůzou jsme sledovali, jak se čtyři postavy ve člunu marně snaží veplout úzkým vjezdem zpět do zátoky. Skoro jsme nedýchali napětím. Kormidelník na zádi člunu, která byla co chvíli vysoko nad vlnami, nemohl vůbec nic dělat. Viděli jsme, jak obrovská vlna vyrvala dvěma chlapcům vesla z rukou... V tom okamžiku se jakási postava odrazila od kraje zmítaného člunu a zmizela ve vlnách. Robin! S lanem, omotaným okolo pasu, pokoušel se dostat do klidnější vody zátoky. Rádi bychom mu nějak pomohli, ale nebylo to v našich silách. Druhý člun jsme neměli, a tak jsme jen trpně museli přihlížet, jak to všechno dopadne. Robin překonal šťastně vlnobití a vplul do zátoky. Směřoval i s odvíjejícím se lanem k úzkému a nízkému skalisku, které se jako podivná houba vypínalo převisle nad hladinou. Ted jsme si mysleli, že už má vyhráno. Zachytil se oběma rukama za převislý okraj skály a zůstal vysíleně chvíli viset za obě ruce, nohy s polovinou těla ponořené ve vodě. Co to? Směrem od volného kypícího moře se nad hladinou objevily dvě ostře zahnuté ploutve. Poznali jsme je neklamně - žraloci! Robin byl zřejmě nějak poraněn, že se tak náhle a za bouře objevili. Tito supové moře ucítí kapku krve ve vodě na vzdálenost několika mil. Robin, nic zlého netuše, stále ještě sbíral síly, vise na skalisku. Bylo nám na omdlení. Ploutve se přibližovaly, a byly už jenom několik metrů od jeho visících nohou... Zavřel jsem raději oči. Vedle mne se ozval výkřik. Už se to nedalo vydržet! Musel jsem oči otevřít, právě v okamžiku, kdy se Robinovy svaly napjaly a on se s obrovským úsilím vytáhl nahoru na převis. Na hladině pod ním jen zavířila voda... Když jim dal Robin znamení, kluci ve člunu se začali přitahovat po napnutém laně a celkem bez větších obtíží vmanévrovali pomocí zbylých dvou vesel do zátoky, sundali se skály vyčerpaného Robina a blížili se k nám. Teprve na břehu se vyděšená osádka člunu dověděla, jaké drama se ve skutečnosti před našima očima odehrávalo. A tak jsme tento den ryby a jejich jód opravdu museli oželet. |
Etapa, všeobecně nazývaná spíše "OSUDNÁ SMYČKA", byla nejnáročnější etapou na svalovou kondici kluků.
Na celkem vodorovnou větev jedné borovice jsme uvázali lano, na jehož konci byla vytvořena jednoduchá volná stahovací smyčka. Kluci si obuli na nohy silné boty. Tím bylo vše připraveno a mohlo se začít soutěžit.
Každého ostrovana jsme zavěsili za nohy do smyčky, která se jeho váhou stáhla. Hned nato byl dán povel TEĎ! Úkol byl, dostat se co nejrychleji ven ze smyčky. To bylo možné jenom tak, že člověk po vlastním těle vyšplhal nahoru
Kdo nebyl schopen ani po několika pokusech toto udělat, zakřičel SUNDAT! - a my jsme ho podepřeli, aby mohl ze smyčky vysunout nohy.
Byla to těžká etapa, kterou dokázaly splnit jen dvě třetiny kluků. Ověřili jsme si tak obratnost a sílu členů oddílu.
ZÁVĚR LEGENDY
Nad ostrovem se rozléval klidný a slunečný den. Část starších chlapců odešla hned ráno do lesa na lov, ostatní chytali ryby, udržovali oheň, vařili, a ti nejmenší - no ti se cákali v laguně nedaleko břehu.
A tu najednou - na obzoru kouř. Hlídka na strážní věži mává rukama a signalizuje - loď. LOĎ! Slézá s pozorovatelny, rozdělává rychle oheň a háže na jeho plameny další a další náruče připravených zelených větví a trávy. K obloze vystupuje bílý sloup kouře. Dlouhá hodina čekání. A pak - slyšíme signál, dvojité dlouhé troubení lodi. Obrací se na pravobok a blíží se k ostrovu. Z lesa se předčasně vracejí lovci. I je upozornil dým u strážní věže, že se děje něco mimořádného. Ve čtyři hodiny odpoledne se odděluje od lodi člun. Tohle už vidíme na vlastní oči, neboť loď doplula na dosah pobřeží. A co kluci? Radují se, přirozeně, ale přece jen... Jaké pak ale - na tuhle chvíli přece tak dlouho toužebně čekali? Jistě, jistě... Tak vlastně skončila naše robinzonáda. Stáli jsme u zábradlí na palubě lodi a v zapadajícím slunci nám pomalu mizel Tajuplný ostrov. Nesli jsme se skoro neslyšně na hřbetech vln, které kdesi daleko, daleko odtud narážely na molo našeho rodného města... Tuto noc jsme nemohli jen tak prostě jít spát. Cítili jsme všichni, že nám něco nehmotného uniká mezi prsty. Loď tiše proplouvala Korálovým mořem a každý atol na naší cestě svítil do noci studeným světlem planktonu a drobných rybek. Vypadalo to, jako že jedeme okolo kouzelného náhrdelníku plného světla, rozprostřeného na mořské hladině. Od Tajuplného ostrova až k domovu... Konec našich nejkrásnějších prázdnin se nezadržitelně blížil. I když někteří z nás se vlastně s ostrovem ještě úplně neloučili! Během týdne se Robin a několik nás starších spolu s četou dospělých vypravili po tom korálovém náhrdelníku zpátky. Ještě dalších čtrnáct dnů jsme spravovali a spouštěli na vodu naši jachtu. Bydleli jsme tam v našich stanech, jedli u téhož ohně - ale vlastně už to nebylo takové. Nebyli jsme tady sami, byli s námi dospělí. Nebudu dlouho chodit okolo horké kaše - ještě ten rok jsme se my "robinzoni" vzájemně domluvili, že si každoročně naše táboření zopakujeme. A že vůbec po celé ty dlouhé měsíce mezi prázdninami budeme ve volném čase hrát různé zajímavé hry a soutěže, které budou vrcholit právě v létě pobytem na ostrově a hrou na hledání tajemného pirátského pokladu, vymyšlenou pro ty nejmenší. Tak vznikla naše Parta Tajuplného ostrova. A věřte mi, rádi se vracíme, i když už jsme starší a dospělejší. Tam, na ostrově, je totiž někde ukrytá touha po dobrodružství a romantice. Je tam někde opravdu poklad - našich dávných dětských snů. Tohle je v nás, a dokud to v nás nezemře, bude nám na světě dobře... Přál bych si, aby každý, kdo dočetl až sem, porozuměl... KONEC |
==x==
CESTA BÍLÝCH KAMENŮ
Nastával čas přípravy na provedení konečné etapy. Tábor se chýlil k závěru - a jednoho dne večer za mnou přišla první dvojice, že poznávají a umí přesně určit propíchnuté místo na té "pravé" rozstříhané fotografii. Potvrdil jsem jim, že se skutečně jedná o rampu u prodejny ve vsi, kam chodili nakupovat, a dodal, aby se tedy připravili na příští večer.
Další den, kdy jsem etapu připravoval, byl úspěšný ještě pro další dvojici, zbývající pak dokončily hru o den později, po etapě "Napni svaly!".
Vysílali jsme kluky na závěrečnou výpravu v půlhodinových intervalech, počínaje jedenáctou hodinou. Večer šli normálně spát, čtvrt hodiny před startem jsme je vzbudili a přečetli jim poslední díl legendy. Se svítící baterkou a s mapou Střední Povltaví vyrazily pak dvojice k rampě obchodu ve vsi. Krabičku se zprávou jsme tam oba dny umisťovali těsně před startem prvých dvojic, aby nedošla přes den k úhoně. Byl v ní ukryt notový papír a na něm morseovkou - notami napsáno: "Milý trosečníku. Rychle se přesuň na ostrov jménem Šiberný. Nahoře na trianglu je další zpráva."
Na trianglu se nacházela zpráva, aby se přesunuli směrem severním do zříceniny
Je jenom jedna z mnoha cest, která tě bude dále vést!
Vedly odtud šipky na různé strany. Všechny cesty, až na jednu, byly slepé (Ať si v noci užijou!) . Pravá cesta mířila s kopce, šipky po chvíli nahradily bílé kameny (navápněné...) . Od kamene muselo být při světle baterky vidět na další bílý kámen nebo na zprávu. Při noční strastiplné pouti tedy kluci museli ještě plnit různé úkoly, aby vůbec mohli nějak pokračovat dál. Zpráva, kudy jít, např. visela na provázku na větvi vysokého stromu. byla zastrčena v očním důlku srnčí lebky apod.
Konečně se kluci po přečtení papírku na konci "cesty bílých kamenů" dobabrali ke kukuřičnému poli, v jehož středu rostl strom. Ve větvích stromu byly přichystány odměny = ceny za vítězství a jednotlivá místa ve hře. Výrobky z kůže, korálků a per, z nichž si dvojice mohly vybírat. Na poslední dvě dvojice zbyla kožená camrátka, coby ceny symbolické...
Představoval jsem si, že závěrečná etapa bude klukům trvat maximálně dvě až tři hodiny, ale tentokrát jsem se tvrdě přepočítal. Děly se neuvěřitelné věci - morseovka v notách, ta byla luštěna až hodinu, čímž nastal u obchodu ve vsi "nával'', někdo nepochopil, co je to "ostrov Šiberný", jiný si to namířil se svým druhem zcela jiným směrem - zkrátka jsem byl buzen v průběhu obou nocí, v nichž závěrečná etapa probíhala, téměř každou hodinu... Musel jsem jim pomáhat tu radou, ondy zase návodem, jak si počínat v luštění atd. I přesto se jedné dvojici vůbec nepodařilo "Cestu bílých kamenů" projít. Je tedy skutečně nutné procvičovat během roku intenzivně orientaci v terénu, hledání v mapě, postřeh i tu šifrovanou morseovku - a to především prakticky, aby pak kluci opravdu "na to měli".
Přes tyto dílčí nedostatky i fakt, že většina úspěšných dvojic strávila na etapě prakticky celou noc a vracela se až za svítání, byla poslední etapa důstojným zakončením táborové hry Tajuplný ostrov.
Posmutněle jsme se připravovali na závěrečný oheň a říkali si: Za rok, opět za rok Tě pozdravíme, náš oddílový tábore, zase se vztyčí Sněmovnítee-pee , písničky, smích a hry naplní znovu tvou půdu! A na to všechno bude svítit slunce, měsíc a hvězdy...
Každý z nás, a všichni dohromady, celý oddíl - co na nás čeká?
Konečně se kluci po přečtení papírku na konci "cesty bílých kamenů" dobabrali ke kukuřičnému poli, v jehož středu rostl strom. Ve větvích stromu byly přichystány odměny = ceny za vítězství a jednotlivá místa ve hře. Výrobky z kůže, korálků a per, z nichž si dvojice mohly vybírat. Na poslední dvě dvojice zbyla kožená camrátka, coby ceny symbolické...
Představoval jsem si, že závěrečná etapa bude klukům trvat maximálně dvě až tři hodiny, ale tentokrát jsem se tvrdě přepočítal. Děly se neuvěřitelné věci - morseovka v notách, ta byla luštěna až hodinu, čímž nastal u obchodu ve vsi "nával'', někdo nepochopil, co je to "ostrov Šiberný", jiný si to namířil se svým druhem zcela jiným směrem - zkrátka jsem byl buzen v průběhu obou nocí, v nichž závěrečná etapa probíhala, téměř každou hodinu... Musel jsem jim pomáhat tu radou, ondy zase návodem, jak si počínat v luštění atd. I přesto se jedné dvojici vůbec nepodařilo "Cestu bílých kamenů" projít. Je tedy skutečně nutné procvičovat během roku intenzivně orientaci v terénu, hledání v mapě, postřeh i tu šifrovanou morseovku - a to především prakticky, aby pak kluci opravdu "na to měli".
Přes tyto dílčí nedostatky i fakt, že většina úspěšných dvojic strávila na etapě prakticky celou noc a vracela se až za svítání, byla poslední etapa důstojným zakončením táborové hry Tajuplný ostrov.
Posmutněle jsme se připravovali na závěrečný oheň a říkali si: Za rok, opět za rok Tě pozdravíme, náš oddílový tábore, zase se vztyčí Sněmovní
Každý z nás, a všichni dohromady, celý oddíl - co na nás čeká?
