Petrovy peruánské příběhy
(DDH z 
1989)
1989)Řešetlák tuhle Dlouhodobou hru napsal pro Tygříky a sehrál ji na táboře „Padajících vod“. Tady je její popis tak, jak vyšel v roce 1996 v edici Táborové hry:
Úvodem
... Tentokrát dvojice chlapců za své výkony v etapách dostávaly rovnou ústřižky zprávy, která je po rozluštění navedla na začátek Cesty za pokladem. Zprávu bylo možno domýšlet, ústřižky se nesměly vyměňovat.
Nebudu tentokrát psát o tom, kolik ústřižků která dvojice za své umístění v etapě dostala - to závisí na tom, jak je zpráva rozstříhána, kolik je v ní písmen apod. To si každý oddíl, který hru snad bude chtít hrát, nejspíš určí sám. Znovu připomínám jen tolik, že je důležité, aby hru dokončili všichni, a aby i ti poslední měli v „pokladu“ z čeho vybírat.
Ceny by měly být různého druhu, aby si první dvojice mohly skutečně vybrat věc podle svého soudu nejhezčí. Ceny by se také pokud možno měly vztahovat k legendě hry ...
... A teď už vzhůru do tajemného světa peruánských And!
 |
 |
|||||||||||||||||||||||||||
|
0. etapa - Přípravy na cestu a bloudění v mlze
Kapky deště kloužou v husté cloně, vzduch je nasáklý vlhkostí. Petr leží na svém lůžku a poslouchá, jak déšť naráží do vlnitého plechu střechy. Ať chce či nechce, začíná vzpomínat. Jaké to pro něho bylo před dvěma roky překvapení, když se dozvěděl, že sem pojede s tátou! Zpočátku tomu nechtěl ani věřit! Teď už ví, že se tehdy nedalo skoro nic jiného dělat - jinak by musel asi žít někde v ústavu. Protože Petr neměl už nikoho jiného, než svého tátu. A ten se tedy rozhodl, že jeho syn poletí s ním. Petrův tatínek patřil k vynikajícím inženýrům projektantům. Jeho projekty přehradních hrází měly světovou pověst. Však se také zúčastnil stavby „svých“ přehrad leckde ve světě! A v tom čase měl odjet sem do Peru stavět další přehradu. Petrovi bylo tenkrát třináct let. Teď už je o dva roky starší a má své zkušenosti! Až se Petr zasmál, když si vzpomněl, jaký byl před časem zelenáč! Co zbytečných věcí si s sebou z Prahy přivážel, jak několikrát za sebou přerovnával věci ve svých zavazadlech, aby se mu tam všechno vešlo! Tenkrát si na mapě Peru v blízkosti hranic s Ecuadorem snad posté vyhledával městečko A co bylo pak, tady v Peru? Poprvé byl zklamán, když se dozvěděl, že s otcem rozhodně hned na místo nepojede - bude muset chodit do české školy v Limě... Když konečně po roce na začátku prázdnin přemluvil otce, aby mohl přijet za ním, stala se ta nepříjemná nehoda s letadlem! V husté mlze, která se táhla na míle daleko od pohoří And, malé letadlo zabloudilo a divže se neroztříštilo o jeden horský hřeben - brr! Tohle tedy není rozhodně příjemná vzpomínka! Kapky deště dál notují svou jednotvárnou píseň, prales osvěžený přívalem vody zavoněl svou tajemnou vůní... Jak to bylo dál, Petře? |
Tato počáteční etapa se skládala z denní a noční části. V denní části jsme se chtěli dozvědět, jak si kluci umí sami zabalit své věci na výpravy. Všechno si ze svých zavazadel museli vyndat a znovu vzorně složit. Tak jsme hned viděli, zda si hoch balí svou výzbroj doma sám, či zda jen asistuje svým rodičům. A věřte - byli jsme dost překvapeni - jak kladně, tak bohužel i záporně!
Noční část - čili tzv. naváděcí gonio. Z každé dvojice byl jeden chlapec odveden večer na místo v lese, vzdálené tak, aby byl slyšet jeho hlas. Předtím si se svým kamarádem ve dvojici smluvili nějaký zvukový signál - bylo na nich, co si dohodnou. Jeden z vedoucích odvedl všechny tyto chlapce, jak už bylo řečeno, na místo, odkud na určený pokyn začali všichni vydávat své signály najednou
Je důležité v této etapě znovu chlapcům zdůraznit, že jejich noční cestu nemůžeme, a ani nechceme kontrolovat - záleží jen na jejich poctivosti! A koho by těšilo nezasloužené vítězství?
==x==
1. etapa - Mohyla
Petrův táta byl tak šťastný, že tehdy všechno dobře dopadlo, že letadlo s Petrem nakonec přece jen v pořádku doletělo! Všechny problémy se loni zdály vyřešeny a Petr se mohl konečně porozhlédnout po táboře, kde bydlili dělníci, stavějící hráz. Bylo jich tam mnoho, převážně to byli místní mulati a mestici, ale také několik čistokrevných Indiánů s rodinami. Petr už uměl poměrně obstojně španělsky, a tak se stal brzy oblíbeným společníkem v táboře. Zvláště se skamarádil s Josém, indiánským chlapcem předáka domorodých dělníků. S údivem teď poznával, že jeho vědomosti a znalosti, dovezené z Evropy, jsou mu v táboře skoro na nic. Ale co všechno uměl José! Ukázal Petrovi, jak se správně pohybuje v pralese, věděl, které rostliny a která zvířata jsou nebezpečná a kterých se přes jejich vzhled není třeba obávat - a mnoho dalších a dalších znalostí a dovedností. Z Petra se pod jeho vedením stával opravdový zálesák. Podnikali společně pak už i krátké výpravy do džungle. Na úpatí počínajících skal, asi dvě míle od tábora, objevili jednou zcela náhodou na skalní stěně vytesaný podivný starobylý znak. Vedle něho zela mezi bloky skály úzká průrva. „Podíváme se tam, ne?“ zeptal se Petr. „Třeba najdeme nějakou památku na Říši Inků!“ José se jen ušklíbl, ale souhlasil. Byl trochu jiná povaha, ale líbily se mu Petrovy romantické sklony... Postupovali tak dobré dvě hodiny. Místy se průrva zužovala tak, že museli povylézt nahoru, aby se vůbec nějak protáhli dál. Jejich výprava však měla nečekaný konec. Průrva vústila do malého okrouhlého údolí, ze všech stran obklopeného vysokou skalní stěnou. „Tady můžeme spolu vždycky tábořit - a nikdo nás tu nenajde!“ křičel Petr nadšeně. Málomluvný José přikývl a pousmál se. Kamarád mu zmizel za skalním výčnělkem, odkud se ozvalo jeho nenadálé překvapené zavolání! José obešel výčnělek - a strnul! Před nimi, napůl zřícená, stála kamenná mohyla! A nad ní na skále zase ten znak! Co je to za stavbu? Nepochybně dílo lidí - že by opravdu narazili na dávné stavitele? Už je to tak! Ale proč tady ta mohyla je? Začali prolézat rozvaliny. Přestali myslet na čas. Ten však nepřestával tiše plynout - a jen tmavnoucí nebe dávalo tušit, že brzy přijde noc... |
Na určeném místě měly dvojice za úkol postavit z nalezených kamenů co nejvyšší věž či „mohylu“. Dvojice byly omezeny ve svém počínání limitem dvaceti minut. Po celou tuto dobu mohl stavět jenom ten, který mlčel! Stačilo jediné slůvko, a byl z etapy vyřazen a mohl pak už jenom přihlížet, jak pracuje jeho kamarád.
Vyhrála dvojice, která za uvedených podmínek postavila věž nejvyšší.
==x==
2. etapa - Závod se soumrakem
Čas plynul. Temný stín se položil na údolí. José se prudce narovnal. „Petře, musíme hned zpátky! Je už moc pozdě!“ Vydali se zpět. Šlo to hůř než při cestě tam, velice rychle se stmívalo. Téměř po třech hodinách za úplné tmy a jen po paměti se vyškrábali z průrvy. Ale co teď? Jsou sice dvě míle od tábora, ale jak se k němu bez světla dostanou? To je špatné! „Musíme přespat přivázaní v koruně nějakého stromu,“ mínil José. „V lese bychom určitě zabloudili... Bude ti zima, Petře - ale horší bude ten průšvih v táboře!“ Vylezli si do koruny blízkého rozložitého stromu, ale nemohli v nepohodlné pozici mezi hustým větvovím zamhouřit oka. Také chlad, jak správně prorokoval zkušený José, stával se velmi nepříjemným. Najednou se jim však zdálo, že zaslechli lidské hlasy! Ano - teď jsou slyšet znova! Začali křičet. Zanedlouho se mezi stromovím objevilo několik světel. Byli to Indiáni - mezi nimi i Josého otec. Když se hoši neobjevili na večeři v táboře, vydali se je hledat. Jak poznali, kterým směrem mají jít a jak se vůbec ve tmě v hustém porostu orientovali, to už je indiánská záhada. Vždyť i za dne se stopy v džungli velmi rychle ztrácejí... Ale bystrému oku může zlomená větévka či utržený list prozradit víc, než bělochovi otisky pneumatik na venkovské cestě... Byla z toho opravdu velká nepříjemnost. Petra poslal tatínek nejbližším autem do V Limě se Petr dozvěděl, že za den po jeho odjezdu postihlo krajinu, kde se přehrada stavěla, zemětřesení. Ani nechtěl pomyslet, co by se dělo, kdyby se země začala otřásat už tehdy v noci, kdy se prochladlí krčili ve větvích stromu... Co to? Kapky na střeše přestávají zvonit... Petr se probírá ze vzpomínek. Je mu už patnáct let a včera zase přijel. Setkání s Josém bylo fantastické - taky vyrostl, je z něho svalnatý štíhlý bojovník. Mají si stále o čem povídat. Jen kdyby mohli spolu zase do lesa! Ale o tom nechce táta zatím ani slyšet... |
Protože by kluci měli umět dobře zacházet také s kompasem či buzolou, připravili jsme jim v této etapě jednoduchý azimutový závod, kombinovaný se značkami trojího druhu - vpravo, vlevo a dopředu
Tato etapa se neuvěřitelné protáhla - asi byli hoši v těchto věcech málo cvičeni... Pokusíme se to napravit!
==x==
3. etapa - Koně v ohradě
Petr vyběhl z chaty. Okolní stromy ještě tonuly v husté mlze, ale pršet už opravdu přestalo. Petr zamířil k ubytovnám dělníků, ale než tam došel, událo se něco, na co nikdy v životě nezapomene! Náhle mu nohy vypověděly službu a Petr upadl. Co to? Zvedá se - a zase! Zem se chvěje, z porostu se ozývá praskot padajících kmenů... Lehké ubytovací chaty poskočily na místě. Zemětřesení! Z domků vybíhají lidé. Země se opět zachvěla a jedna stěna provizorní stáje pro koně se zřítila. Petr a ještě někdo z davu dělníků zareagovali jako první. Vrhají se rychle ke stáji. Nikdo je nenásleduje. Všichni hledají záchranu na holém prostranství. V oblaku prachu, který se vyvalil zpod střechy, se ozývá vyděšené ržání koní. Praskají udidla, zvířata mají v očích hrůzu - jen ven, ven! Petr chytá za uzdu první zvíře a s chlácholivými slovy jej odvádí ze stáje. Teprve teď si všiml, že tam s ním vběhl - José! Vede ven dalšího koně. Vhánějí zvířata do ohrady u stáje a rychle se vracejí pro další. Konečně se osazenstvo tábora vzpamatovalo a běží jim na pomoc. Země se přestala chvět, lidé i koně se zklidnili. Předák party poplácává oba uznale po ramenou a mluví s Petrovým otcem. Josému a Petrovi se podařilo téměř nemožné - tábor neztratil ani jediného koně! Minulý rok jich při zemětřesení uteklo deset! A jen dva se podařilo najít a přivést zpět... Oba hoši byli šťastní. Ne - nečekala je už žádná další pochvala - v Andách se to nedělá. Všichni v táboře ale viděli, že ukázali ve chvíli nebezpečí více rozvahy i odvahy než dospělí lidé. Petrův otec proto zrušil svůj zákaz z minulého roku. Petr i José budou moci opět podnikat své výpravy do okolí. Jaká asi další dobrodružství na ně čekají? |
Každá dvojice nechť si zhotoví nějakou ohrádku z přírodního materiálu a pokusí se v následující půlhodině v ní soustředit co nejvíce koníků - kobylek! Kteří chlapci jich dokážou přinést nejvíce, a také je v ohradě uhlídat, vyhrávají. Ale pozor - zvířátka nesmějí být v žádném případě nijak zraněna či poškozena!
U této etapy byla velká legrace, zvláště u moc nízkých ohrádek, ze kterých se dalo báječně uprchnout. Strážci měli plné ruce práce...
==x==
4. etapa - Znovu u mohyly
Šedé, vysoké skalní stěny a u vytesaného znaku ve škvíře nakupené balvany - José i Petr stěží poznávají vchod do soutěsky! Dostanou se vůbec do údolí k mohyle? A existuje ještě vůbec údolí i mohyla? Pracná cesta začala. Ještě, že vyrazili z tábora tak brzy ráno! Přelézání zřícených balvanů, podlézání a sunutí se ve škvírách mezi nimi vyčerpávalo tělo i duši. Nikdy by tudy nešli, kdyby nevěděli, co teď ví! Celých pět hodin se trmáceli a plahočili, než se dostali ke konci průrvy. Mnoho míst v údolí bylo zavaleno, ale ostrý nůž skály, za kterou se snad ještě nacházely trosky mohyly, poznali oba okamžitě. Ustrnuli. Trosky mohyly, alespoň jak si je pamatovali, se vlastně vůbec nezměnily! Jako by se jich zemětřesení netýkalo... Petr i José si uvědomili, kolik takových otřesů už mohyla vlastně musela zažít, a pousmáli se. Ta toho ještě vydrží... Ale přesto se za ten rok po dvou otřesech něco změnilo... José pokročil blíž ke skále a zvedá se země podivný předmět! Plochá šedivá destička, které si dříve nevšimli „To je krásný nález!“ jásal Petr. „Myslíš, že je opravdu ze starých dob?“ José vážně přisvědčil. Byl rozechvělejší než Petr, pozorně sledoval jeden po druhém obrázky na destičce. Potom zvážněl ještě víc. „Je to určitě varování,“ řekl potom tiše. „Abych ti vysvětlil - už v době před Inky se mluvilo v těchto oblastech jazykem chimua - ano, je to ten samý jazyk, jakým mluví i můj otec a já... Smysl některých obrázků mi sice uniká, ale třeba tyhle přeškrtnuté znaky jsou u nás dodnes známy... Proč jsou ale zrovna ty přeškrtány? Zdá se, že jsem na to přišel: Nemáme kamsi chodit... Do jakéhosi údolí - snad tady tohle? Ne - je tu značka pro „velký“. Takže: Nechodit do velkého údolí... Tady - podívej se - tady je obrázek naší mohyly! A ta značka pro velké údolí je za ní... Petře!“ José vzrušeně vstal. Rychle spěchal do rozvalin. Petr za ním. Přímo u skalní stěny se zde tyčil ohromný pylon, který tvořil nejširší základ původní stavby. U něj už přece chlapci byli minule... Ale José se náhle Petrovi kamsi přímo před jeho očima ztratil! Zmizel v uzounké škvíře za balvanem. „Opravdu - je to cesta!“ ozval se jeho hlas. „Petře - slyšíš mě?“ José se opět objevil, poněkud odřený, ale šťastný. „Našli jsme podle desky další cestu!“ oznamoval vzrušeně. Radili se, co dál dělat. Mají se snad cesty vzdát, jak jim to jednoznačně přikazovala deska? To nikdy! Musí se však zatím vrátit zpět do tábora. Jak to ale udělat, aby tu mohli zůstat déle? Jedině tak zkusit požádat své otce, aby je pustili na týden ke skále tábořit... Petr pevně doufá, že svolení dostanou - celý tábor jim je od příhody s koňmi přátelsky nakloněn - José ale vrtí hlavou. Zná Petrova otce - musel by mnoho vysvětlovat a mnoho prozradit! A tak v jeho svolení příliš nevěří... Prodírali se zpátky přes nakupené balvany, ale modřiny a odřenou kůži téměř nevnímali. Oba mysleli na to samé - pustí je sem Petrův otec? A hlavně - CO JE NA KONCI CESTY, KTERÁ ZAČÍNÁ ZA MOHYLOU? |
Na kmeny stromů v určitém vymezeném kusu lesa připevníme pomocí provázků znak hry. V korunách těchto stromů se bude nacházet zpráva, psaná tajným písmem. Výborná je pro tuto etapu např. citronová šťáva apod. - však to jistě znáte. Zprávu, psanou citronovou šťávou, je třeba opatrně nahřívat nad plamenem, než se objeví hnědé písmo...Je to efektní etapa. Můžeme chlapcům napovědět tím, že po vyhlášení startu na hledání zprávy mlčky zapálíme malý ohýnek, několik svíček atd. podle okolností... Chytřejším to dojde, ostatní je pak napodobí.
Vyhrává samozřejmě ta dvojice, která odevzdá vyluštění textu zprávy.
==x==
5. etapa - Jak se dostat ze strže
Úzká temná chodba za mohylou Petra i Josého vábí, ale současně mají i trochu strach... Opět stojí před pylonem, skrývajícím její začátek. Dostalo se jim skutečně nečekaného dovolení zatábořit si na týden u okraje skal. Oba jejich tátové šli s nimi ale až na místo, kde - nedaleko vchodu do soutěsky - chtěli údajně strávit šest nocí pod stanem. Petrův otec poznal, že to místo je zvoleno opravdu dobře, a tak, i když s obavami, to všechno dovolil. Netušil ovšem, že toto místo hned na druhý den osiří... Anebo přece jen něco tušil? Co mu to šeptal do ucha Josého táta? Ale na to už kluci teď nemyslí. Prošli znovu soutěskou, kterou už znají téměř zpaměti, a teď stojí pod tajemným znakem před mohylou, zásoby potravin a kapesní svítilny připraveny... Škvíra za ohromným základem mohyly je při zemi sotva tak široká pro jejich chlapecká těla... Studený vzduch, jejich kroky zní skřípavě v podivném tichu. Tma, jen kužely světla z jejich svítilen jsou s nimi v této chvíli... Ztratili pojem času - neví, jak dlouho jdou. Chodba se zvýšila, je pohodlná, ani jí zemětřesení neublížilo. A najednou v dálce bílý zvětšující se bod. Východ? Ano! Konec tmy! Chvíli trvá, než si oči zvyknou na denní světlo. Stojí v úzké hluboké strži. Nikde není vidět jiný východ. Mohutný šum od vodopádu, tryskajícího shora ze skalních stěn. To jsou jejich první vjemy. José poklekl k potoku a nabral do dlaní čirou vodu. Zhluboka se napil. Jali se prozkoumávat strž. O několik metrů dál mizel potok ve skále. A všude jen vysoké skalní stěny. Jinak nic... To má být to velké údolí, o kterém se zmiňovala destička? Oba jsou trochu zklamáni. Že by tu opravdu nic nebylo? Proč je tedy obrázky na desce varovaly? Petr zamyšleně zvedá se země u svých nohou úlomek kamene. A náhle volá radostně: „José, už to mám!“ Ukazuje mu úlomek - je na něm vidět část znaku! Byla zde zřejmě další deska, ale otřesy vykonaly přece jen své... Začínají shledávat úlomky. Přece by to nevzdali! A skutečně, než uběhly dvě hodiny, věděli hoši, co budou podnikat dál! Šťastně se jim podařilo novou desku sestavit tak, že jim bylo zřejmé, co mají dál udělat. I když i zde nalezli přísné varování před další cestou... |
Pátou etapu doporučuji hrát někde u potoka s čistější vodou či alespoň u čistějšího rybníka apod. Vybereme si předem třináct kamenů, pěkně suchých a hladkých, na které budeme voskovou pastelkou psát slabiky. Popsané kameny pak rozházíme po okolí tak, aby slabika na nich byla vždy vidět. Některé z kamenů můžeme položit i do průhledné vody, protože nápis na nich se nesmyje, naopak je daleko výraznější. Chlapcům řekneme pak toto: V určeném vymezeném prostoru je na kamenech napsáno, jak se José a Petr mohou dostat dál ze strže. Těch kamenů se slabikami je třináct - a kdo první přiběhne se sestavenou zprávou, vyhrává etapu!
A teď ještě znění zprávy: / CES / TU / ZE / STR / ŽE / NAJ / DEŠ, / POD / PLA / VEŠ /
==x==
6. etapa - Překonej strach!
Petr i José se svlékli, šaty složili do úhledných hromádek a chystali se vkročit do vody. „Měli bychom mít s sebou aspoň zápalky, tužku a nějaký blok na zápisky,“ uvědomil si Petr. Jak to ale udělat, aby jim ty věci zůstaly suché? José myslel zřejmě na totéž, Jejich kroky se zastavily. „Snad jedině tahle kůže by mohla vydržet,“ mínil José a ukázal na svou koženou vestičku. „Musíme z ní udělat balíček, pořádně ho omotat provázkem a všechny škvíry zamazat smolou - ta by měla být támhle!“ ukázal na malý keřík, rostoucí u potoka. „Stejně by ale bylo potřeba napřed zjistit, jak to vypadá na druhé straně!“ Petr přikývl. Vždy se obdivoval Josého úsudku v situacích, které jako běloch z města nemohl dopředu dost dobře předvídat. Zhotovili tedy balíček, pořádně jej utěsnili a oblepili smolou z větví keříků a José podruhé pokročil k vodě. Nedal si vymluvit, že poplave na průzkum on! Nakonec to Petr uznal - ačkoliv oba byli ve vodě jako doma, José přece jen vyrůstal u horských řek odmalička, a byl tedy na vše lépe připraven. Kdo ví, jak dlouho bude muset při plavání zadržovat pod vodou dech! Jen nepatrný okamžik, voda vystříkla a Petr zahlédl Josého opálené tělo mihnout se ve vodě jasné jako křišťál. A byl sám. Napřed netrpělivě chodil po břehu potoka sem a tam. José se měl do půl hodiny vrátit zpět, ale mohlo se mu přihodit sta různých nepříjemných věcí! Kdyby je aspoň Petr mohl prožívat s ním! Takhle musí jen trpně čekat, až se jeho kamarád vrátí... A co kdyby - Petr se bojí domyslet - co když skála už nejde podplavat a José se v podzemním korytě utopí? Petr se otřásl a netrpělivě hleděl na vodní hladinu. Uplynula smluvená půlhodina, ale nikdo se neukazoval... Petr začínal dostávat strach. Za čtvrt hodiny už bylo jasné, ze se něco skutečně přihodilo. Takže - co teď? Vrátit se? To přece nejde! Plavat za Josém? A co když opravdu... Tu dostal Petr nápad, že až poskočil! Vždyť mají s sebou lano! Kdyby je uvázal okolo skalního výstupku, mohl by se spustit do vody alespoň s určitou jistotou, že mu lano pomůže dostat se ven, Petr si malý utěsněný balíček uvázal pevně na bok, aby mu při plavání co nejméně překážel. Upevnil řádně lano a drže se ho, vstoupil do vody. Hu - ta byla studená! Ale otužilý muž to vydrží! Nadýchl se a ponořil. A tu v jedné vteřině poznal, proč se José nemohl vrátit! Mohutný spodní proud s ním smýkl pod skálu! Petr pod vodou jako by vlál na laně, které rychle popouštěl dopředu. Nevnímal nic, jen v uších se mu ozýval hukot, jen srdce zrychleně tlouklo ve tmě, pak se rozsvětlilo a Petr poznal, že podeplul skálu! Vynořil se z vody a křečovitě svíral v rukou lano. A už slyší radostný výkřik! Promodralý José mu podává ruku a táhne ho na břeh. Několikrát se pokoušel vrátit, ale proud ho vždycky strhl zpět! Petr ho stěží vnímá, vždyť od jeho ponoření do vody na druhé straně uplynuly tak dvě minuty! Ulehčeně si oddychne a rozhlíží se kolem. Rozlehlé zelené údolí mezi skalami k nim otvírá svou náruč... |
Šestá etapa, stejně jako etapa počáteční, se skládá z denní a noční části.
Každá dvojice má za úkol vyrobit z přírodního materiálu loďku a převézt na ní papír, popsaný inkoustovou tužkou nebo perem tak, aby se co nejméně namočil.
Podle pořadí, které takto vznikne, budou večer dvojice startovat. Na vodní ploše
Dvojice startují po dvou minutách, ale vítězí ta dvojice, která přiběhne s hořící svíčkou nejdříve!
==x==
7. etapa - Jak projít k chrámu?
V zeleném údolí zpívají ptáci, kteří se sem zatoulali z okolní krajiny. Proti šedivému povrchu skal se rýsují obrysy dvou nahých postav. Hoši prohledávají údolí kus po kuse. Všude jen tráva, stromy a kolmá šedá skála... Prodrali se houštím až na samý druhý konec údolí a tam - ach ne - to přece není pravda! V nejzazší části, kde končila všechna zeleň a zem pokrývalo jen plazivé trnité bodláčí, spatřili nízkou kamennou stavbu. Byl to chrám Inků? Určitě byl! Portál z kamenů se během věků jen nepatrně poškodil. Nahoře byl vytesán chlapcům už známý starobylý znak. Stavba vypadala velmi nenápadně a jednoduše - z výšky by se zdála jako obyčejný shluk kamenů. Co se ale skrývá uvnitř? Chlapci překonali svou zvědavost a nejprve rozdělali balíček. Budou přece ty věci potřebovat! Zápalky byly suché, a ani blok s tužkou neutrpěl. A teď hurá do chrámu! Sotva však vykročili ze sytě zelené trávy, zasykli bolestí a uskočili zpět. Ne, těmito trnitými stonky jen tak neprojdou! A jejich boty jsou až na druhé straně skály ve strži... Kdyby pro ně chtěli podplavat zpátky, snad jim pomůže lano - ale půjde to velmi těžce, to je jasné... Tak těžce, že by jejich síly asi nestačily na další podplavání skály! Budou se pak muset přece ještě jednou vracet zpátky! Lépe bude hledat jinou cestu, jak se do chrámu bez zranění dostat. Ale po okolních úplně strmých a převislých skalách to nepůjde! Takže zbývá jenom jedna možnost - nějakým způsobem si ochránit nohy před trny. Boty ale... „A k čemu máme provázek?“ zeptal se Petra José. „To je přece tak snadná věc! Uděláme si boty z toho, co tady roste. Provázek máme a něco tu už najdem!“ usmál se indián. A opravdu, ani ne za půl hodiny se hoši mohli vydat k tajemnému vchodu do chrámu na samém konci zeleného údolí... |
Je to jednoduché - každý jednotlivec si zhotoví „přírodní boty“. Může k tomu použít z „nepřírodních“ věcí jen provázek. Z čeho boty zhotoví, je jeho věc, musí to však být opravdu přírodní materiál - ne tedy např. pilou uříznutá ohoblovaná prkénka...
Potom uspořádáme chodecký závod. Vyhrává ta dvojice, jejíž alespoň jeden člen se udržel v botách na trati nejdéle.
Dvojice také může za těchto okolností vyslat na trať jen jednoho závodníka, kterému pomáhá vyrobit boty druhý kamarád. Je ale samozřejmě potom riziko, že jednotlivec za dvojici vypadne třeba dříve, než kdyby závodili oba...
==x==
8. etapa - V nebezpečí života
Trní praská bez škody pod kůrou podrážek Josého a Petrových bot. Tajemný vchod do chrámu je blíž a blíž! Oba kluci svírají v rukou pochodně, které si vyrobili ze smoly, klacku, klestíčka a zbytku provázku. Vypadají takhle jak dávní divoši, ale ani jeden z nich o tom nepřemýšlí. Jsou napnuti k prasknutí! Úplně se třesou nedočkavostí! Před vchodem opatrně zapalují pochodně. Nepatrné zaváhání a vstupují dovnitř. Snad ani nepocítili chlad, který je ovanul, a ze začátku nic neviděli, jak byli oslněni z denního světla venku. To ale trvalo jen okamžik. A pak - oba vydechli úžasem a překvapením! Stáli v dosud nevyloupené indiánské svatyni! Tisíce velkých a malých bůžků se na ně dívá svýma zlatýma očima, celá zadní stěna je jimi pokryta... Uprostřed této záplavy sošek se šklebí výhružný kamenný obličej s pootevřenými ústy. Petr omámeně udělal ještě jeden krok vpřed - a vtom se to stalo! Z úst kamenné hlavy náhle vylétl šíp a zabodl se Petrovi do levého ramene! Petr zděšeně vykřikl a uskočil zpět. Vzápětí dopadl další šíp přesně na dlaždici, kde před tím stál... |
Etapa se dá hrát dvěma způsoby, Záleží na tom,
Druhý způsob vyžaduje aspoň jednu dutou trubku, se kterou střílejí hoši do terče. Terč je větší krabice s otvorem 10 x 10 cm uprostřed. Každá dvojice si zvolí vzdálenost, na kterou si troufá se do otvoru střelou pomocí foukačky trefit. Od této mezní čáry pak má každý kluk ze dvojice tři rány, tedy celkem šest ran.
==x==
9. etapa - Šeptající hlava
Šíp, který zasáhl Petra, byl jistě stejně starý jako chrám. Byl zelený od měděnky, ale právě to mohlo být nebezpečné! José opatrně odstranil šíp a prohlíží poranění na rameni. Až teď si uvědomil, kam by střela směřovala, kdyby byl Petr dospělý muž... Petrovi je zle. Hrozně se lekl a teď se z toho nějak nemůže vzpamatovat. Hlava se mu točí a před očima se mu dělají rudá kola. Celý ten neskutečný obraz vnitřku chrámu se podivně vlní... Vší silou soustřeďuje pohled na kamennou hlavu, jejímiž ústy ho možná zasáhla smrt. Zdá se mu, že se z hlavy ozývá jakýsi šepot, jakási slova! José vyděšeně zírá na Petra, který vyráží nesmyslné výkřiky a je zřejmě v šoku. Ale vždyť to poranění není tak vážné! Vleče Petra z chrámu ven na denní světlo. Petr vnímá teplé sluneční paprsky, ale připadají mu jako hroty šípů, které na něho vyletují z úst kamenné hlavy... Ještě cosi zablábolí a pak konečně ztrácí vědomí. Ve tváři má skoro výraz úlevy, protože aspoň přestal slyšet ten hrozný šepot kamenné hlavy! Zato José je zoufalý. Co teď? Co teď? |
Připravíme pro kluky etapu na protažení svalů i mozkových buněk.
Tzv. „opičí dráha“ byla a je na skoro všech táborech u chlapců i u jejich vedoucích ve velké oblibě. Dá se např. šplhat na strom po laně, ručkovat přes potok, plížit se po vyznačené cestě, podplout dřevěnou desku v potoce apod.
Asi v polovině této „makačky“ by se udýchaní hoši měli dostat ke dřevěné hlavě s otevřenými ústy
Hlava mluví k chlapcům nějakou šifrou, kterou jsou zvyklí v oddíle používat. V našem případě to byla známá šifra
Starty jsou po deseti minutách, přičemž se dvojice snaží co nejrychleji vyluštit text.
Konec je v táboře na domluveném místě. Měříme tentokrát čas, nikoliv jako v šesté etapě pořadí!
==x==
10. etapa - S Petrem na zádech
Je pozdní odpoledne. Slunce se už občas ukrývá za vrcholky nejvyšších štítů hor. U vchodu do kamenného chrámu přemýšlí indiánský chlapec José, jak pomoci svému kamarádovi, který je v bezvědomí... Nerozmýšlí se dlouho. Bere Petra na záda a pomalu těžkým krokem přechází pichlavou planinu u paty chrámu. Petr připadá Josému nesmírně těžký, ale zatíná zuby a stále postupuje vpřed. Celá jeho tvrdá indiánská škola, které se mu dostalo ve kmeni jeho otců, se mu teď vyplácí. Jedno z jejích základních pravidel zní - Vydrž a překonej bolest! A José se drží... U mohutného kmene stromu na okraji porostu pokládá José Petra opatrně do stínu a chvíli odpočívá. Pak hledá cosi mezi křovisky. Přikládá k Petrovu nosu jakousi bylinu - a ten se skutečně za několik vteřin probírá! Co se to jen s ním dělo? Je podivně ochablý a bolí ho hlava. Ale překonal šok! José se šťastně usmívá. Podepírá Petra a oba spolu kráčí ke druhému konci údolí, ke skále s potokem. Těžko, přetěžko se ale budou dostávat vodou na druhou stranu skály... |
Tuto etapu pojmeme jako závod neboli běh „o třech nohách“. To znamená, že oběma chlapcům ve dvojicích přivážeme k sobě pevně jednu levou a jednu pravou nohu. Nohy musejí být k sobě přivázány na dvou místech, a to nad kotníkem a pod kolenem! To je opravdu důležitá podmínka, jinak by při závodě mohlo dojít k vyvrknutí kotníku či vykloubení kolena!
Závodí spolu vždy pár takto „upravených“ dvojic. Dráha závodu by neměla být dlouhá, ale měla by být obtížnější
Vyhrává dvojice s nejlepším časem.
==x==
11. etapa - Kde to jsem?
Petr sedí s Josém zasmušile u potoka, vyvěrajícího zpod skály, a oba přemýšlejí, co dělat. Brzy už se začne stmívat a je jasné, že se Petr jen tak snadno ve stavu, ve kterém se nachází, nedostane zpátky do strže, kde zůstaly všechny jejich věci! Až teď v této situaci si oba začínají uvědomovat, jak bylo pošetilé, že se nikomu v táboře nesvěřili se svými plány! Že za sebou nenechali aspoň nějakou stopu! Nakonec se José rozhoduje, že podplave skálu sám a vrátí se aspoň s jednou přikrývkou. Bude sice mokrá, a do večera už asi neuschne, ale vysuší ji určitě oheň - dřeva je zde dost a zápalky mají přece suché! Všechno dopadlo ale úplně jinak.. Zvláštní zvuk v potoce za nimi je přinutil otočit hlavy. Petr s úlekem vidí ohromnou černou postavu, zvedající se z potoka, výkřik a ztrácí opět vědomí... Jak dlouho trvala tma jeho smyslů, Petr neví. Uvědomuje si jen, že leží na nějakém lůžku a že kolem něho je husté šero... Jak se tady octl? Kde je? A kde je José? Mrákoty se opět zesilují, někdo na něj konejšivě mluví a krmí ho jakýmsi velmi chutným jídlem. Petr se nechává krmit jako malé dítě. Je slabý a malátný, ale vděčně se usmívá. Ve chvíli, kdy se chce zeptat, kde je José, opět jeho smysly obestírá tma. Nový spánek je však posilující. Už brzy se zesláblý Petr vzpamatuje natolik, aby zjistil, co se s ním vlastně děje... |
Tato etapa vyžaduje, aby kluci byli na ni
Hotová jídla ochutnávají pouze dva určení dospěláci - porotci, jinak si jídlo sní hoši sami.
V lepším případě si dvojice takto mohou připravit v rámci DDH pro sebe oběd. V tom horším připravíme do rezervy nějaké jednoduché jídlo pro „outsidery“.
==x==
12. etapa - Zápas
Buch - buch... Petra probouzí rytmické dunění indiánského bubínku. Soustřeďuje se, pomalu slézá s lůžka a pokouší se otevřít dveře. Nejde to! Pociťuje přece jen ještě silnou slabost, možná, že jsou dveře zvenčí zamčeny. Pak je z něho ale - zajatec! Sesouvá se dolů a s napětím přikládá zvědavé oko ke škvíře pode dveřmi. Vidí mnoho různých nohou a vidí také na zemi vyznačený kruh. Petr tiskne obličej k podlaze, aby uviděl co nejvíce... Teď do kruhu vstoupily dvoje nohy To tedy je zřejmě nějaký zápas nebo co - bojovníci okolo sebe v kruhu jakoby tančí pomalými pohyby - a teď se do sebe zaklesli! Nohy jsou těsně u sebe a jedna se snaží podrazit druhou! Petr sleduje úporný souboj - teď soupeři padli na zem - na okamžik zahlédl jeden obličej v prachu - vždyť je to jeho kamarád José! Co se to děje? Bojuje snad o svůj život? Petr vzrušeně vstává a cloumá znovu dveřmi. Dává veškerou nabranou sílu do toho, aby je otevřel! Konečně něco na druhé straně povoluje, dveře se rozlétly - a Petr vidí Josého, jak se stejně starým chlapcem bojuje v kruhu. Ale vždyť... ! |
Poslední soutěžní etapou ve hře je tento úpolový boj: Chlapci zápasí po dvou v kruhu z lana, jehož obvod nesmějí překročit. Účelem je porazit soupeře tak, že mu aspoň na okamžik zvedneme do vzduchu obě chodidla!
Samozřejmě nejsou dovoleny žádné surovosti, v zápalu boje je také nutné vždy znovu hochům připomínat, co je cílem soupeření.
Zápasí každá dvojice s každou, přičemž dbáme na to, aby každý chlapec z dvojice měl odehrán přibližně polovinu celkového počtu střetnutí. Za každý vyhraný zápas dostává dvojice dva body. Při malé aktivitě soupeřů nebo
==x==
13. etapa - Vysvětlení a loučení
Bubínek zní a José usilovně zápasí... Vtom uviděl bledého Petra, který se objevil ve vchodu do chaty. Ale musí teď napřed porazit svého soupeře, to není jen tak! Petr ohromeně zírá - vždyť je v táboře! Jak se sem dostal? Copak se mu všechno zdálo? To přece není možné! Slyší rychlé kroky a když se otočí, vidí svého otce! Tváří se přísně, moc přísně! Konečně přibíhá i José. Petr se dovídá, co se s ním vlastně všechno dělo. Táta by je nikdy nepustil do skal tábořit, kdyby mu jeho rozhodnutí nerozmluvil Josého otec. Náčelník věděl, že jeho syn je dobrý zálesák a domníval se, že mu také poví, co hodlají ve skalách podnikat. To však José jednoduše nemohl udělat, protože byli s Petrem smluveni o tom, že nikomu nic neprozradí... Zkušený indián dál na svého syna nenaléhal. Slovo se má držet! Rozhodl se, že tomu všemu přijde na kloub bez synovy pomoci. Druhý den se vydal za hochy do skal. Šel po jejich stopách soutěskou a byl sám překvapen, když se mu jejich stopy ztratily v rozvalinách mohyly. Pečlivě pátral po sebemenším náznaku, až se mu skutečně podařilo za pylonem objevit vchod do skály. V duchu chválil svého syna, že dobře zahladil stopy! Ke strži dorazil právě tak včas, aby viděl, jak Petr mizí ve vodách potoka... Čekal ve strži až do soumraku, a když se hoši nevraceli, rozhodl se podplout za nimi. Přišel v pravou chvíli, aby pomohl svému synovi dostat bez úhony Petra zase zpět pod vodou do strže. Jen ho mrzelo že, se Petr tak vyděsil - to mu ale jednoduše vysvětlil José. Zjistili, že Petr má nejspíš skutečně nějaký druh otravy - starý jed na šípu zřejmě zčásti působil i po staletích... Bylo nutné dopravit Petra co nejrychleji do tábora k lékaři. To pro starého indiána nebylo nic těžkého. Petra si prostě naložil na záda a José se postaral o většinu jejich výzbroje. Svítilny je dovedly bezpečně před půlnocí na základnu. Petr byl uložen v chatce a nastalo dlouhé vysvětlování a dohadování. Bylo však jasné, že Petr je z nejhoršího venku, potvrdil to i táborový lékař. A tak se indiánům podařilo uklidnit i Petrova otce. Starý náčelník naopak vysoko vyzdvihl šikovnost i uvážlivost obou hochů v situacích, kdy by si těžko poradil i dospělý člověk. A tak druhý den, když se Petr konečně probral, mu táta, i když dost nerad, odpustil. Naopak si, za mlčenlivé přítomnosti obou indiánů, se zájmem vyslechl vše o starém chrámu a o pokladu, který se v něm nachází, a projevil přání se tam podívat. Že Petr chtěl se svým tátou znovu navštívit chrám v údolí, je jasné. Ale indiánský náčelník smýšlel jinak! Řekl Petrovu otci jasná slova - kolik už bylo takových chrámů vyloupeno? A může bílý inženýr stoprocentně ručit za to, že se ostatní bílí muži v táboře nic o pokladu nedozvědí? Zlato už přece napáchalo tolik škod! Ať alespoň jeden chrám zůstane předkům! Třetí den po Petrově uzdravení nastalo opět nečekané zemětřesení. Peruánská vláda se vzdala myšlenek na andskou přehradní hráz. Bylo by stále nebezpečí, že se díky otřesům protrhne a zatopí vsi a městečka na dolním toku řeky. A tak pro Petra a jeho otce nastal čas na návrat domů. Když se blížil čas odjezdu, Petr i José doslova uprosili oba táty, aby se v jejich doprovodu aspoň zdálky mohli na chrám naposledy podívat! Ale ani jednomu z nich se již nepodařilo nalézt vchod do skalní průrvy! Poslední velké otřesy asi zničily jakoukoli cestu do zeleného údolí... Zklamaně se vrátili zpátky. Na druhý den ráno odjížděl Petr se svým tátou služebním autem do Nastalo poslední svěží ráno. Velký vůz se plní různými věcmi a materiály. José a Petr postávají u kabiny a nějak se nemohou odhodlat k rozloučení. Nakonec si pevně tisknou ruce. Není to navždycky - určitě ne! Budeme si psát, a jako dospělí se znovu setkáme! Vždyť jsme přátelé! Oba, Petr i José, pevně věří, že ještě někdy společně uvidí neporušený chrám Inků! A že pokud k němu někdy najde jiná lidská noha cestu, bude to noha spravedlivého dobrého člověka. |
Cesta k pokladu
Závěrečná etapa, v níž kluci už nesoutěžili, ale podle vybojovaného pořadí startovali k nočnímu efektnímu putování, na jehož konci je čekal „incký chrám“ a „poklad“, ze kterého si každý mohl jednu věc vybrat na památku i jako výhru za celkové umístění.
Zpráva, kterou hoši sestavovali po celou dobu hry, je vybízela, aby si ve středu táborového kruhu vzali svítící zdroj
Na druhý den ráno mi kluci nadšeně ukazovali ceny. Přibyl jim, aspoň doufám, další hezký táborový zážitek.
Mně přibylo navíc i vědomí, že snad opravdu v dnešní uspěchané a odlidštěné době jsme schopni ještě si s dětmi hrát a něco pro ně udělat. Bez doporučení, dotací a čárek v posudku.
