28
  
     Na okraji jednoho malého lesíka žili v opuš-
  těné hlemýždí ulitě trpaslík Mik a trpaslice
  Kalamajka. Bydlelo se jim celkem dobře, a ani
  nouzí netrpěli. Tak žili řadu let.
     Do dutiny starého stromu v blízkosti jejich

  své ženě, "a kdyby jenom to - všimla sis, že
  nosí hezčí červenou čepičku, než mám já? A byd-
  lí si nahoře, kde se mu nemůže nic stát. S tím
  se něco musí udělat!"
     Kalamajka se zhrozila: "Ty ses prostě, Miku,
  pomátl na rozumu! A býval jsi zamlada takový
  hodný! Že se nestydíš! Závidět datlovi jedinou
  hezkou věc, kterou má! Podívej se, jaký máme
  bytelný domek, jaký pěkný nábytek jsme si do
  něho vyrobili! A nejhlavnější věc - máme jeden
  druhého a máme se rádi! Nebo snad už ne?"

 
   To Mik musel připustit, že ano - ale závist
v něm přece jen hlodala, a to čím dál tím víc.
Myslel na datlovu čepičku dnem i nocí, až vy-
myslel strašlivou věc!
   V hájovně nedaleko lesa bydlí s rodiči zlý
kluk Jeník. Půjde za ním a domluví se s ním,
aby zabil datla prakem! Pak se oba rozdělí - on
si vezme datlovu čepičku a to ostatní ať si ne-
chá Jenda! No věřili byste, že ho něco takové-
ho mohlo napadnout?
   Kdyby to tak věděla chudák Kalamajka!
   Mik jí ale nic neřekl a jednou prostě zmi-
zel bez rozloučení z ulity. Když se pak nevrá-
til ani do druhého dne, vydala se ho nešťastná
Kalamajka hledat. To jí pravděpodobně zachráni-
lo její trpasličí život...
   Trpaslík mezitím skutečně našel Jeníka, jak
si nedaleko hájovny v lese hraje. Ale jak si
hrál? Trhal broukům nožičky /víte, jak hrozně
je to bolelo?/ a pak je polomrtvé házel do mra-
veniště... Brr!
   A tenhle ošklivý kluk uviděl najednou malého
mužíčka, jak si to k němu špacíruje po pěšině
od okraje lesa. Napřed si protřel oči, jestli
se mu to nezdá, ale potom si vyslechl, o co ho
trpaslík žádá.
   "To je paráda, že vím, kde datel bydlí,"
řekl si pak v duchu, "a taky je paráda, že si