Jak se kluci báli divokého vepře
 
   Na svou vůbec první Vánoční výpravu se celá družina Tygříků velice těšila. To bylo slávy a příprav! Hoši vyráběli ozdoby a dárky, přemýšleli, komu ještě udělat nějakou drobnou radost, dohadovali se o tom, jak asi bude dlouhá cesta na chatu, u které jsme měli naše vánoce slavit a pak v ní spát. Na poslední chvíli plnili někteří z nich závěrečné úkoly Přijímací zkoušky, aby mohli být u stromečku přijati slavnostně mezi právoplatné Tygříky.
   Tehdy se mnou vedli družinu kamarádi Zbynda a Ivan, vymysleli jsme to společně tak, že po setmění měli kluci ve dvojicích přicházet cestou osvětlenou svíčkami k nastrojenému stromečku v lese a u něj složit své dárky pro ostatní. Zbytek družiny bude čekat nedaleko. Všechno bylo připraveno podle plánu, u stromku zůstal hlídat Ivan. Zbynda prý přijde o něco později...
   Jako první dvojka vyrazili nejstarší Blesk a Čert. Došli ke stromečku a své dárky tam umístili celkem bez problémů. Komplikace nastaly, až když při cestě zpět museli oba Tygříci v nejtemnějším místě přejít přes dřevěnou lávku nad úzkou černou roklí. Tehdy se jim pod nohama ozvalo: „Chroch, chroch...“
   Ú Á Á !!! - zaslechli jsme s čekajícími kluky děsivé výkřiky. Vzápětí se objevily roztřesené postavy Bleska a Čerta.
   „Ta-ta-ta-ta...“ drkotal zuby Blesk a poulil na mne oči, pokud se to ve tmě ovšem dalo rozeznat.
   „To si o vánocích hraješ na vojáka a na samopal?“ podivil jsem se upřímně.
   „Ale ne - ta-ta-ta- tam je divoký prase!“ vyrazil Blesk konečně ze sebe. Čerta nebylo vidět. Zalezl kamsi mezi třesoucí se Tygříky, jen co nejvíc doprostřed - ať na něj prase nemůže!
   Začalo mi svítat.
   „Tak to je vážná věc!“ povídám. „Taková rozzuřená prasnice, s tou tedy nejsou žádné žerty! Ale jenom když má malá prasátka, a ta se rodí až na jaře! No tak, kluci - vzmužte se! Kdo půjde dál?“
   Ticho.
   „Třeba by teď mohli jít Jizva a Pavouk!“
   „Ani za nic!“ vyjekl Pavouk /o něm vám ještě v některé pohádce něco povím/ a otřásl se.
   „Zkuste to, kluci.“ přemlouvám je. „Přece nejste baby!“
   Jizva se na mě přemýšlivě podíval a řekl jakoby nic /ale i jemu se trochu třásl hlas/:
   „Tak pojď, Pavouku! V tom bude určitě nějaká kulišárna! To si myslíš, že by tě Řešetlák posílal přímo k divokýmu praseti?“
   A tak šli. Nedorazili však ještě ani k lávce, když se pod ní zase ozvalo: „Chroch, chroch!“
   Lidičky - ti byli zpátky u nás snad jední skokem!
   „Je tam!“ volali. „Určitě tam je!“
   Zadívali jsme se k lávce. A skutečně, najednou tam byl v přítmí vidět jakýsi pohyb...
   Tygříci se ke mně přitiskli v chumlu jako kuřata ke kvočně. Jindy je člověk nemůže vůbec dostat dohromady, zničí si hlasivky, vypíská píšťalku - a teď jsem jim najednou dobrý!
   Křoví u lávky se pohnulo - a vyšel z něj - smějící se Zbynda!
   „Chroch, chroch!“ udělal na Tygříky.
   Ti na něho ohromeně zírali, pak zaburácel jejich bojový pokřik a vrhli se na Zbyndu. Kdyby nebyly ty svátky vánoční - nevím, nevím, jak by to se Zbyndou bylo dopadlo!