Smutný příběh z džungle
 
   Na okraji rozlehlého pralesa v daleké zemi, zvané Indie, stála malá vesnička obehnaná vysokou dřevěnou hradbou. Byla to osada indických dřevorubců a lovců zvěře. Se dřevem obchodovali a sváželi je ve vorech až daleko po řece na pobřeží, kde stálo velké bílé město.
   Všichni lidé ve vsi nevycházeli za dřevěnou hradbu nikdy sami. Báli se zvuků v pralese, báli se divokých zvířat v džungli. Byli všichni velice pověrčiví, a tak měli strach i z různých „lesních strašidel a démonů“, které si ve své fantazii vytvořili. Když spolu šli na lov, bylo jejich heslo: „Zabij, co můžeš!“
   Jediný, kdo se do pralesa nebál chodit sám, byl mladý chlapec Ali z domku na vesnické návsi. Měl přírodu rád a nebál se jí. Zachovával jen nezbytnou opatrnost. Chtěl toho poznat co nejvíce, ačkoliv ho vesničané varovali, aby sám do džungle nikdy nechodil! A ještě k tomu bez příčiny! Ali je však neposlouchal.
   Jednoho dne na svých toulkách zašel dál než obvykle - a tu se znenadání octl před doupětem samotného vládce džungle - tygra! A z něho se ozývaly podivné vřískavé zvuky!
   Ali se moc dlouho nerozmýšlel, vylezl rychle na nejbližší strom a přemýšlel, co dělat. Tu se však v otvoru objevila veliká hlava staré Tygřice, která zřejmě něco zaslechla - a za ní, světe div se - tři malincí tygří kluci! Však je máte tady dole na obrázku. Vřískali, kníkali a lezli po své mamince a všemu se divili, všemu - vždyť jim bylo teprve několik týdnů a ze světa, který je obklopoval, znali jen své doupě, maminku Tygřici a otce Tygra, který jim přinášel potravu!
   Ali na stromě si uvědomil, že se dostal do hrozné situace. Jestli ho Tygřice objeví, už se živý nikdy domů nedostane! Poprvé v životě dostal opravdu velikánský strach! Přitiskl se ke kmeni stromu, a ani nedutal...
   Tygříci začali zatím dovádět a hrát si. Skákali na sebe a dávali si tlapkami legrační pohlavky. Celou zem okolo sebe rozryli, až je maminka musela zamručením napomenout. A tu se Alimu zdá, že Tygřice mluví lidským hlasem!
   „Necháte toho už, zlobilové? Podívejte se na ten nepořádek! Ještě chvíli se takhle budete prát a vřískat - a přijde na vás zlý dvounohý tvor s dlouhou holí, ze které šlehají ohnivé smrtící blesky!“
   „Tak ho, mami, plácneš tlapou nebo zakousneš, a bude po nebezpečí!“ zakňučel jeden z tygříků.
   „To bych mohla udělat, ale jen tehdy, kdyby o mně ten dvounohý tvor předem nevěděl. Ale ten rámus, co provádíte, by přilákal i slona! Tenhle dvounohý tvor je naše tygří neštěstí! Po celou tu dobu, co jsem na světě, jsem nepotkala někoho jiného tak nebezpečného! Zabíjí a ničí všechno živé na potkání!“
   „Ale mami - my přece taky zabíjíme zvířata! Jaká je to rozkoš plížit se vysokou trávou, a pak skočit - sama jsi nám to minule povídala! A jak je to příjemné, zakousnout se do ještě teplého masa a nacpat si pořádně bříško!“
   „To je všechno pravda, ale člověk - tak se totiž ten dvounohý tvor nazývá - zabíjí a ničí úplně všechno! My tygři zabíjíme vždycky jenom tolik, kolik můžeme sami sníst. A jenom ta zvířata, která se námi nechají překvapit na lovecké stezce! Člověk zabije i to, co nemusí. Viděla jsem kdysi mrtvého slona, kterého člověk zabil jen proto, aby mu pak mohl ulomit jeho dlouhé bílé kly! Také naše loviště byla dříve o mnoho větší, ale člověk náš prales kácí, až z něho jednou nezbyde vůbec nic...“
   „Tak ty všechny dvounohé tvory sežereme - a bude to!“ kňučeli malí tygříci jeden přes druhého!
   Matka Tygřice si jenom vzdychla: „To není tak snadné. Už jsem vám přece říkala o jeho kouzelné smrtící holi! Ale teď už dost řečí - vezmu vás dnes s sebou poprvé na lov! Dělám to jen nerada, ale nemůžeme už čekat na otce, máte jistě hlad!“
   „Ano, ano!“ skákali tygříci radostně. „Půjdeme na lov!“
   Za tygří rodinou se zavřelo křoví.
   Ali ještě chvíli opatrně čekal a pak se velice tiše spustil se stromu dolů. Ve spáncích mu bušilo a údy měl celé jakoby polámané. Jen rychle, rychle pryč!
   Nakonec se v pořádku dostal zpátky do vsi. Celou noc šťastně spal, jako když ho do vody hodí...
   Časně ráno na druhý den se ozval zvuk velkého bubnu, který oznamoval, že se vracejí muži z lovecké výpravy.
   Ali v té době ještě tvrdě spal, ale velký buben ho probudil. Vyhlédl z chýše - a spatřil obraz, na který do smrti nezapomene...
   Lovci právě skládali na zem kořist. Mezi ulovenou zvěří ležely na zemi přímo před Aliho očima čtyři tygří čerstvě stažené kůže. Tři malé a jedna velká...
   A kdesi v daleké džungli uslyšel nepřátelský, výhružný, ale také nesmírně zoufalý řev otce Tygra.