Byla to moje první výprava. I když ne až tak doslova. Většinou se při své první výpravě stydíme, bojíme, jak vyjde počasí, jestli se bude dětem líbit a zda se stihne všechno. Já už měl tohle za sebou. Zkušenosti jsem nasbíral v jiných oddílech a léta je piloval. Ale přece jenom, první výprava, kterou tady u Tygříků vedu. Bude odpovídat očekávání dětí a vedoucích?
 

Měli jsme za sebou už dvě hry i kus pěkné procházky a stáli jsme na prudkém svahu nad potokem. Konečně jsme našli vhodnou stezku dolů. V tom nejprudším místě byl přes cestu spadlý strom, vpravo ve výšce mých očí, vlevo očí nejmenšího tygříka. Nepřekážel, ale vyzýval. „Zkuste si po něm dojít co nejdál, my vás budeme chytat,“ rozhodla se Oslík rychle. Na konci, tam, co z kmene trčely větve, jsem Tygříky chytal kolem pasu a spouštěl na zem.
 

Když se všichni prolezli, sešli jsme až na úpatí. Oslík se postavila na břeh asi dva metry od betonové lávky a chvíli hleděla do vody. Někteří tygříci mezitím přešli na druhý břeh a čekali, kam dál. Cesta se dvojila. Oslík zvedla oči a zeptala se: „Přebrodíme?“ Chvíli jsem počítal. Je konec října, takže voda až tak studená není. Já už jsem brodil i v březnu, ještě za sněhu. Usmál jsem se a začal si sundávat boty. „Jdete taky, kluci?“ řekl jsem. „Ale pořádně si vyhrňte nohavice a držte boty, ať si nic nenamočíte. A na druhé straně otřít nohy do trávy a zase se obout.“ Celkem jsme se nasmáli při pohledu na balancující a poskakující Tygříky, kteří se snažili natáhnout si na mokré nohy ponožky. Snad jen jeden nebrodil, ostatní chtěli vědět, jaké to je.
 

Už byl nejvyšší čas zastavit, dát si sváču a zahrát si nějakou hru. A nejlépe na louce. Rychlá obhlídka okolí mi ukázala, že přímo za rohem je úžasná louka. Svítí na ni sluníčko, čas od času ji někdo poseká. Jediný háček byl v tom, že podél cesty byl na několika místech natažený provaz. Někdo tu zřejmě nechce zástupy lidí. Ale my jsme skauti. Nic nezničíme, uklidíme po sobě a zbude po nás leda poválená tráva.
 

Usadili jsme se, posvačili a začali hrát hru s názvem Yakuza. Najednou jsem viděl od mlýna přicházet paní. Mířila si to rovnou k nám. Vyrazil jsem jí naproti a slušně pozdravil. Pokud nás jde vyhodit, nechci to řešit před dětmi. Předtucha mne nezklamala, majitelka si přišla hájit pozemek. V duchu jsem si povzdechl: „Ten dnešní svět, člověk už si nemůže ani sednout na louku, aniž by to někomu vadilo.“ Chtěl jsem začít vyjednávat: „Omlouvám se, myslel jsem, že by to nemuselo nikomu vadit. Tak my jenom s dětmi dohrajeme hru, uklidíme po sobě a hned půjdeme.“ Odpověď mě zaskočila. „Ale ne, jen je nechte hrát. Mně se jenom nelíbí, když je všem jedno, že je to soukromý pozemek.“ „Já vím, ale... Tak vám děkuju,“ odvětil jsem a vyrazil zpátky ke končící hře.
 

„Dost, čas vypršel!“ křikl jsem a po odmlce pokračoval: „Mluvil jsem s tamtou paní, ona je majitelka tohohle pozemku, a nechá nás dohrát, když jí tu neuděláme nepořádek. Co kdybyste jí za to šli poděkovat, než připravím další kolo?“ Osm Tygříků vyrazilo, jako když střelí z praku, a sesypali se na druhé straně loučky na paní. Usmál jsem se a začal roznášet kartičky. „Jen ať si to spolu užijí.“
 

Hru jsem už měl připravenou. „Tak kde jsou?“ Rozhlédl jsem se a koukám, jak se celá smečka plazí po kolenou, jako by snad všichni něco hledali. „To jsou věci, Oslíku, jdeme tam,“ nechali jsme všeho a šli zjistit, co se to stalo. „Co tu provádíte?“ houkl jsem, když jsme se přiblížili. Jeden Tygřík vstal a s pusou od ucha k uchu zahlaholil: „Sbíráme tady s paní lískové oříšky“ a jako na potvrzení se mu malé oříšky sypaly z dlaně, kterou si úporně tiskl k břichu. Rozhlédl jsem se a už mi to bylo jasné. Tak proto jsou zrovna pod tímhle keřem. Tihle ještě sbírají, tamti drtí oříšky kamenem, spokojeně přežvykují a plivou zbytky skořápek. Usmáli jsme se na paní, která jim určitě vysvětlila, jak na to, a teď sbírala taky. Pak už nás zajímaly jen světle hnědé kuličky na prašné cestě. Když jsem za chvíli zvedl oči hledaje vhodný kámen, shledal jsem, že po paní se slehla zem.
 

Když jsme po druhém kole opouštěli louku, nezbyla po nás kromě zválené trávy a chybějících oříšků ani památka. Úklidem jsme se odvděčili paní za to, že nás poučila o tom, že lidé stále ví, jak se k sobě chovat.