Ach, ten Pavouk!
 
   Tak to byl jeden Tygřík, kterému se bůhví proč začalo říkat Pavouk. On byl sice takový vyhladověle vyhlížející chlapec s téměř pavoučími končetinami, ale na rozdíl od všech obyčejných pavouků nepletl žádné sítě, spíš se pletl všude možně jinde, nečíhal tiše na mouchu masařku, ale jeho křik byl slyšet dodaleka.
   Jednoho léta se celá družina vypravila na svůj tábor ke Křečovickému potoku. Zařizovali jsme se v polních podmínkách jak se dalo. U proudící vody na malé loučce vyrostly barevné stany, kluci si odbývali své první hlídky a první služby v kuchyni.
   Pavoukovi se potok ohromně zalíbil. Zvláště bahno na jeho březích - takové to černé, mazlavé a páchnoucí bahno. A že si ho vezme aspoň pět kilo domů a bude si v tom bahně lenošit ve vaně - a bude to prima, protože kvůli tomu zápachu ho ani v září ve škole určitě nebudou chtít! Přišel se mě zeptat, jestli může nějaké to bahno z potoka vyházet na břeh. Užasl jsem, jak je ten chlapec najednou hodný - myslel jsem si totiž, že chce potok vyčistit. Jen jsem mu nesměle navrhl, že by si snad mohl odložit oděv. To Pavouk uznal /nechtěli by ho pak nejen ve škole, ale zřejmě ani doma, kde byla ta vana/ a začal se rýpat v bahně, jak ho pánbu stvořil. Ostatní Tygříci se seběhli na břeh a užasle sledovali, co to Pavouk dělá.
   Vzápětí vzplála velká bitva, neboť Pavouk se slovy: „Podrž mi to!“ hodil hrstí bahna po Čertovi. Čert se naštval, shodil šaty, vletěl do vody a hodil bahnem zpět po Pavoukovi. Ten se ale uhnul, takže byl trefen Jizva - ten se naštval, zkrátka bitva se šířila přímo lavinovitě.
   Když celé vedení družiny, upoutáno křikem, navštívilo ony končiny, marně hledalo ty čisté, inteligentní a rozumné chlapce, se kterými odjíždělo na tábor - místo toho bylo přepadeno tlupou nahatých opic, černých úplně všude od bahna a vyrážejících nadšeně jakýsi divošský pokřik.
   Dobrou půlhodinu jsme se pak umývali v potoce za Pavoukova bědování, že zatím všechno bahno na břehu uschlo a že ho život netěší, když si nemůže žádné odvézt domů, a to ani na vlast- ním těle.
   S větou: „Tady jsi ještě trochu špinavej!“ pak Pavouk vylil ešus studené vody na poklidně odpočívajícího Zbyndu. Ten zařval a vrhl se po Pavoukovi. Vodou z potoka ovšem postříkal ostatní již suché Tygříky, a tak se pro změnu celá smečka začala zase polévat vodou za chechtání Pavoukova, který se chytře ukryl do houští.
   Náš Pavouk je takový bazilišek, jak jste právě poznali, ale v noci se bojí. Marně jsme mu večer vysvětlovali, že ta žena na okraji loučky není klekánice, nýbrž paní mlynářka Doušová, která se na nás /pro jistotu jen z dálky/ přišla podívat. Pravý účel jsme se dozvěděli až později. Křik vyluzovaný Tygříky při jedné z mnoha „bitev“ na jarní výpravě před půl rokem prý byl tak hrozný, že panu mlynáři tehdy nevyletěly včely strachy z úlů, v důsledku čehož pak na celém Sedlčansku byla na podzim velmi malá úroda jablek... /To ale přeháněla, že?/ Přišla se tedy opatrně podívat, proč zase kluci křičí. Nevydržela to ovšem dlouho, dala se na útěk do svého domova, zamkla se na dva západy, a neuklidnilo ji ani naše vysvětlování druhého dne v tom smyslu, že takových dětí je jenom dvanáct, aby si z toho nic nedělala.
   To už jsem se začal na Pavouka zlobit, a ten mne přišel požádat o prominutí. Nabídl mi, plantážník jeden, na důkaz přátelství pěkný koláček. Líbil se mi přesně do té doby, než jsem do něho kousl. Vskutku - okraje koláče z usušeného jílu, ve středu pak škvára, která jako by máku z oka vypadla...
   Když mne naši zdravotníci vzkřísili, rozhodl jsem se, že si Pavouk ve tmavé noci jako první zkusí splnit bobříka odvahy. Zbynda si nasadil na obličej masku „smrťáka“, zabalil se do prostěradla a odešel strašit k táborové bráně na druhou stranu louky.
   Pavouk poznal, že je zle, začal se klepat - a že tam za žádnou cenu nepůjde. Snažili jsme se ho přesvědčit, dokonce i doprovod jsme mu nabízeli, což ale hrdě odmítl. Nakonec si vzdychl a šouravými kroky zmizel ve tmě.
   Zbynda ovšem zatím odložil masku a přišel se podívat, proč Pavouk tak dlouho nejde. A věřte nevěřte - byli jsme velice překvapeni, když jsme uviděli Pavouka, jak pyšně vchází do tábora s umrlčí maskou v ruce! Ve vší vážnosti nám sdělil, že se ho „smrťák“ tak polekal, že před ním utekl - a zapomněl na místě svůj obličej...
   Teď už je všude ticho a nad oddychujícími Tygříky ve stanech se usmívá srpek měsíce. Zase jeden perný den skončil. Budu si muset na zítřek pro kluky vymyslet nějakou smutnou pohádku, aby viděli, že život není jen samá veselost a skotačení.
   Opatrně nahlížím do jednoho ze stanů, abych se přesvědčil, že Pavouk opravdu usnul. Spí - ach, jak krásně a nevinně spí! Ze spánku se usmívá...
   O jaké rošťárně se mu asi tak může zdát?