VEČERNÍ STMÍVÁNÍ - místo závěru:
 
   Oknem klubovny nakukuje soumrak, je pozdní podzim a už se brzy stmívá. Skončila další schůzka Družiny Tygříků, skončila Družinová Rada, všichni odešli. Mně tak už jenom zbývá vypnout osvětlení, zamknout a jít domů. Ale ještě se mi nechce.
   Prohlížím si vývěsky, listuji v albech s fotografiemi. Jak si asi teď žije třeba takový Velbloud, co se stalo s Bleskem? To je smutný úděl každého vedoucího - jedna klukovská generace dospěje, rozletí se mu po světě, aby se nenápadně v neustálém koloběhu v klubovně objevovaly generace další a další.
   Jenže pak nastane jednou okamžik, kdy si vedoucí uvědomí, že už je nějak moc unavený na výpravě. Že začíná zapomínat. Že jeho rádci jsou ve věku, ve kterém začínal on sám kdysi dělat vedoucího. Že by měl družinu předat zase jim.
   Nechce se mu, strašně se mu nechce ten krok udělat - ale jednou ho v zájmu kluků udělat musí!
   Zastavuji se u oddílové knihovny a vytahuji neuspořádaná lejstra, na kterých jsou zběžně a rychle načrtnuty příběhy a pohádky, ve kterých jsem se snažil, schválně nadneseně a mnohdy s humorem, zachytit atmosféru ve družině Tygříků. Chtěl jsem z toho kdysi udělat pro Tygříky knížku, ale nebyl jsem si stále jistý, zda je to „to pravé“...
   Nejistota trvá, ale knížka přece jen bude ležet před vámi. To, co jsem zde napsal, by docela dobře mohl být ne její závěr, ale úvod.
   Koloběh klukovských dobrodružství přece stále pokračuje.
   Beru si svazek papírů do aktovky, zhasínám a zamykám klubovnu. Venku je už tma a na obloze mezi střechami domů zablikaly první hvězdy.