Závistivý trpaslík
 
   Na okraji jednoho malého lesíka žili v opuštěné hlemýždí ulitě trpaslík Mik a trpaslice Kalamajka. Bydlelo se jim celkem dobře, a ani nouzí netrpěli. Tak žili řadu let.
   Do dutiny starého stromu v blízkosti jejich ulity se jednoho dne nastěhoval datel. Každý den létal po lese a léčil nemocné stromy tak, že jim z těla vytahoval larvy lýkožroutů. Tak byl spokojen datel i stromy. Jen lýkožrouti nebyli spokojeni - a kupodivu - nebyl spokojen ani trpaslík Mik.
   „Podívej, jak se tomu mizerovi datlovi dobře žije,“ řekl jednoho večera své ženě, „a kdyby jenom to - všimla sis, že nosí hezčí červenou čepičku, než mám já? A bydlí si nahoře, kde se mu nemůže nic stát. S tím se něco musí udělat!“
   Kalamajka se zhrozila: „Ty ses prostě, Miku, pomátl na rozumu! A býval jsi zamlada takový hodný! Že se nestydíš! Závidět datlovi jedinou hezkou věc, kterou má! Podívej se, jaký máme bytelný domek, jaký pěkný nábytek jsme si do něho vyrobili! A nejhlavnější věc - máme jeden druhého a máme se rádi! Nebo snad už ne?“
   To Mik musel připustit, že ano - ale závist v něm přece jen hlodala, a to čím dál tím víc. Myslel na datlovu čepičku dnem i nocí, až vymyslel strašlivou věc!
   V hájovně nedaleko lesa bydlí s rodiči zlý kluk Jeník. Půjde za ním a domluví se s ním, aby zabil datla prakem! Pak se oba rozdělí - on si vezme datlovu čepičku a to ostatní ať si nechá Jenda! No věřili byste, že ho něco takového mohlo napadnout?
   Kdyby to tak věděla chudák Kalamajka!
   Mik jí ale nic neřekl a jednou prostě zmizel bez rozloučení z ulity. Když se pak nevrátil ani do druhého dne, vydala se ho nešťastná Kalamajka hledat. To jí pravděpodobně zachránilo její trpasličí život...
   Trpaslík mezitím skutečně našel Jeníka, jak si nedaleko hájovny v lese hraje. Ale jak si hrál? Trhal broukům nožičky /víte, jak hrozně je to bolelo?/ a pak je polomrtvé házel do mraveniště... Brr!
   A tenhle ošklivý kluk uviděl najednou malého mužíčka, jak si to k němu špacíruje po pěšině od okraje lesa. Napřed si protřel oči, jestli se mu to nezdá, ale potom si vyslechl, o co ho trpaslík žádá.
   „To je paráda, že vím, kde datel bydlí,“ řekl si pak v duchu, „a taky je paráda, že si mohu chytit živého trpaslíka!“
   Než se Mik vzpamatoval, už byl chycen a surově vhozen do staré plechovky! Jenda zavřel víčko a začal se bavit tím, že si s plechovkou začal kutálet! Když se mu pak plechovka s naříkajícím Mikem zakutálela do kopřiv na okraj zahrádky, nechal ji prostě být a vypravil se s prakem na datla.
   Každá špatná věc je dřív nebo později potrestána, ale tady vidíte, že to vůbec není jednoduché...
   Naštěstí se právě v tu dobu vracel z obchůzky Jendův tatínek. Uviděl svého povedeného synka, jak s prakem číhá u datlího obydlí. Hned mu bylo všechno jasné.
   „Tak už toho mám tak zrovna dost!“ pronesl Jendovi za zády. Ten se lekl, uskočil stranou - a křup! Rozšlápl ulitu obou trpaslíků!
   To se ví, že hajný začal jednat. Odepnul si pásek, přehnul si Jendu přes koleno a vysázel mu rovných pětadvacet. A pak pronesl tato slova:
   „Tohle je poslední varování, Jendo! Ještě jednou tě načapám, jak se k přírodě chováš, tak tě pošlu jako nenapravitelného darebáka do polepšovny!“
   Uplakaný Jeník sklopil oči. Poznal, že táta opravdu nežertuje. Mlčky se spolu vydali k hájovně.
   Dál už nevím, jak to s Jendou dopadlo, ale povím vám, jak skončil Mik!
   Dva dny žíznil a hladověl v plechovce, až mu z ní nevědomky pomohla jedna zvědavá slepice, která do plechovky klovla. Víčko s břinknutím povolilo, slepice polekaně popoběhla o kus dál, a Mik byl na svobodě!
   Hladový klopýtal domů, ale na místě ulity našel jen trosky! Dodnes bloudí po lese a hledá svou Kalamajku, osamělý trpaslík bez domova, kterého dříve či později v noci uklove sova nebo ve dne sežere rezavá kmotra liška...
   A dobře mu tak!