ÚSMĚVY V DEŠTI - místo úvodu:
 
   Kapky pleskají do asfaltu, z mříže kanálu stoupá proužek páry. Mlčící den se rozvírá jako květina. Déšť smývá aspoň zdánlivě prach z listů a trávy. Sychravá měkká vůně provokuje k ne určité radosti a touze ...
   Nedaleko se líně převaluje řeka. Její poselství a vábení zalétá až sem do městských ulic. Vzpomínám, jak jsme brzy ráno táhli jako kluci na výpravy do okolních lesů. Jak jsme kdesi daleko na břehu téhle řeky nalezli mýtinu, ozářenou sluncem. Na večerní ohně a strašidelné bouře, skučící nad táborem.
   Stojím na autobusové zastávce a tetelím se zimou. Na tváři mi ulpívají drobné kapičky. Zamračení lidé, skryti pod deštníky, nechápou můj úsměv. Pro ně tenhle pošmourný den nic neznamená. Myslí si něco o bláznovi, točí se za svýmistarostmi - a život jim utíká jako ta řeka, nenápadně a trvale.
   Když mělo mužstvo na táboře špatnou náladu, dokázal ho jeden starý vedoucí rozsvítit jako sluníčko. Měl všechny rád, a někdy s námi vyváděl skopičiny, jako by byl sám ještě kluk, i když byl o mnoho starší a měl už věk na to, abychom ho měli v úctě a vážnosti. Nazlobili jsme se ho až až, někteří se mu po straně pro to jeho mladé srdce i pošklebovali. Ale když se tábor dělil do skupin na těžkou putovní výpravu, tak se téměř všichni hlásili k němu. Sami jsme pod jeho vedením nějak přišli na to, že kázeň a autorita se dají s legrací a napínavými zážitky docela dobře dát dohromady.
   Autobus přijíždí a déšť se zesiluje. Dívám se zamlženými okny na míhající se říční navigaci. Nic se neztratilo a všechno ve mně trvá z těch slavných klukovských dob.
   Vystupuji a kráčím po šedivém chodníku směrem k oddílové klubovně. Za jejími dveřmi je shon a křik. Těším se na schůzku, jako bych na ni šel poprvé.
   Třpytivé kapky deště tepou na střeše klubovny, podzimní zamračené odpoledne roztálo v úsměvech, které patří do léta.
   Otevírám dveře a Tygříci se hrnou, aby mi podali ruku.