Nejumolousovatější Tygřík
 
   Vypravili jsme se s družinou na tábořiště „Ještěrčí jámy“. Bylo zrovna takové sychravé počasí a Velbloudovi i Sýkorovi rodiče se tvářili velmi starostlivě. Připadalo mně, že mají o čistotu svých kluků přehnané obavy - ale oni je moc dobře znali!
   Naší antisoutěže o nejumolousovatějšího Tygříka /antisoutěž znamená, že kdo ji vyhraje, má největší ostudu/ se vždy s velkými nadějemi na „úspěch“ zúčastňovali Lišák, Orko, Punťa, Permoník a Sýkora. Tentokrát je Velbloud všechny „trhl“, ač ze začátku to vypadalo, že vyhraje Sýkora. Při Rikitanově závodě zakopl na mokrém hlinitém svahu a cestou dolů proryl nosem v blátě rýhu. Jeho zablácený obličej a ruce hnědé až po lokty mne ubezpečovaly, že dnes nemá zatím Sýkora konkurenta. Jak jsem se mýlil!
   První sveřepý útok na Sýkorovu pozici podnikl Velbloud v ostružinovém houští při hledání číslovaných lístků, kdy v zápalu hry zapadl do skryté jámy v ostružinách až po pás - a my ho museli vyprošťovat. Ve druhém kole hry si pak rozšlápl brýle a ztratil z nich jedno sklo, které jsme pak v trávě hledali asi půl hodiny... Velbloudův kukuč, červený a popíchaný od ostružin, vypadal bez brýlí velmi zachmuřeně.
   Druhý útok na Sýkorovo první místo podnikl Velbloud u ohrady s divokými prasaty: Maje v ruce kus chleba, volal na divočáky: „Puťa, puťa, na-na!“ což znělo tak nezvykle, že jeden vepř přišel skutečně až k plotu a drcl Velblouda do ruky. Ten zaječel, posadil se u plotu do bláta, a ten chleba držel pořád v ruce!
   „Naštěstí má šaty na převlečení,“ pomyslel jsem si s úlevou, „a Sýkora, sice těsně, přece jenom stále vede...“
   Velbloud si nevědomky ale zřejmě umínil, že soutěž „vyhraje“ stůj co stůj! To už byl relativně čistý a převlečený do oděvu, ve kterém na výpravu přijel.
   Celá družina kráčela do Malé Chuchle na autobus. Těsně předtím, než končila hliněná lesní pěšinka a začínala asfaltová silnice, jsem zaslechl vyjeknutí. A pak mnohohlasý chechtot.
   Otočím se- a co nevidím? Uprostřed smějících se Tygříků stojí zasmušilý Velbloud. Sklouzl na samém okraji cesty do příkopu, plného bahna a vody... Teď přede mnou stojí, popíchaný, bez brýlí - a jedna jeho nohavice jinak před tím úplně čistých džín připomíná zablácenou rouru. Vyhrál soutěž. Sýkora je žabař. Co mám dál povídat?
   Jenom díky hodnému panu řidiči mohl Velbloud s ostatními nastoupit do autobusu. Celou cestu musel samozřejmě stát a okolo jeho blátivé a páchnoucí nohy byla v nacpaném autobusu veliká mezera...
   Opravdu stále drží od té doby ten podivný „rekord“ nejumolousovatějšího Tygříka. Nikdo Velblouda od té doby nedokázal překonat.
   A dobře vám radím - ani to nezkoušejte!