Na co se ptá Vyptáválek
 
   Začalo to tak, že se jednou v klubovně otevřely dveře a dovnitř nakoukl zvědavý obličej.
   „Jsem tady správně u Tygříků?“
   „Pojď dál,“ povídám, „ty se chceš stát Tygříkem?“
   „Jo - to bych moc rád! Jenom by mě zajímalo, proč se ta družina jmenuje Tygříci, a proč ne třeba Žirafy?“
   Netušil jsem, že je to pouze první z jeho desítek a stovek otázek, na které jsem se snažil zdárně odpovídat, i když jsem si už potom někdy připadal jako živý Ottův slovník naučný. Už ho slyším, jak se mě ptá, co to je. Tedy je to nejpodrobnější naučný slovník, jaký u nás kdy vyšel.
   Na obyčejné dotazy Tygříků odpovídám celkem rád - nesmí jich však být čtyřicet za minutu, jak mně to kdysi Hadži změřil stopkami u našeho Vyptáválka. To jsme už jistě poznali, že jakákoliv odpověď u něho vzápětí vyvolává další dotaz, a té záplavě se dá jen těžko čelit delší dobu s úsměvem na rtech...
   Družinovky a výpravy se s Vyptáválkem, když jste ovšem zatnuli pořádně zuby a měli v pořádku hlasivky, daly ještě jakž takž vydržet. Na táboře jsem si však po několika dnech začal zoufat. A tak jsem jednou dovolil Tygříkům, aby na chvíli přivázali Vyptáválka ke stromu, protože jsem se chtěl aspoň jednou v klidu nasvačit a odpočinout si.
   Vrhli se na něj s nelíčenou radostí i dravostí! Mickey s Velbloudem vyráželi jakýsi indiánský pokřik, zatímco ostatní omotávali Vyptáválka mnoha metry uzlovaček a provázků. Za chvíli připomínal spíše mouchu, zabalenou v pavučině nějakého křižáka. Ale ne mrtvou - pořádně živou!
   Vyptáválek se ptal zoufale, proč ho přivazují, ale jeho dotaz neměl tentokrát tu patřičnou odezvu - odpovědí byl jen huronský pokřik, ve kterém zanikly nejen další otázky, ale i můj výhled na klidnou svačinu. A tak jsem jim smutně dal pokyn, aby ho zase odvázali...
   Vůbec se mi tohle řešení neosvědčilo, protože ten samý večer se konalo tajné tygří hlasování o nejoblíbenějším muži prvního týdne tábora. Každý se mohl rozhodnout, jak oznámkuje své kamarády: 1 - 2 - 3 /trojka byla nejhorší/. A já jsem jako jediný „dospělák“ ukořistil jednu trojku, a to asi proto, že jsem dnešní den nezodpověděl všechny otázky. Ostatně - dal mně ji vůbec Vyptáválek?
   Poslední táborový den se nám jen stěží podařilo Vyptáválkovi vysvětlit, proč se musí tábor zbourat a uklidit, proč se jede domů, proč nemáme na táboře sprchy s teplou vodou atd. atd.
   Vtom dostal Ivan nápad, že bychom v zájmu balení věcí mohli tak na půl hodiny /a to byl ten nejmírnější návrh!/ přelepit Vyptáválkovi pusu náplastí! Nápad měl ohromný ohlas - měl jsem pocit, že by teď asi tu trojku dostali všichni Tygříci! Náplast však za chvíli sama odpadla, vyřítil se proud dalších otázek, a tak jsme zvolili poslední možné řešení - útěk na autobusovou zastávku.
   Bylo krásné nedělní odpoledne. Stromy se zelenaly a na obloze pluly malé bílé obláčky. Na opuštěném uklizeném tábořišti zmateně postával Vyptáválek a křičel na nás: „Proč mě tu necháváte? Můžu jít s vámi?“
   Až půjdete někdy okolo naší klubovny v čase Tygří schůzky a uslyšíte ohromný křik a spoustu otázek, tak vězte, že to se u nás usídlil náš starý známý Vyptáválek. To víte, že jsme ho tehdy na táborové louce nenechali! Jeho maminka se a nádraží moc divila, jak jsme to po celou dobu tábora s ním mohli vydržet. I mně to vrtá hlavou - nevíte proč?