Po zabrání naší klubovny ve věži německými úřady na podzim roku 1940 zůstalo v oddíle s Jestřábem a Jumbem jenom okolo dvaceti nejvěrnějších chlapců, kteří se uchýlili do klubovny „U Grošáka“ na Maltézském náměstí.
    Z početné Tygří družiny postupně zmizeli Stopek, Olda P., Pepík P., Péťa, Černoch a nakonec odešel z oddílu i bývalý rádce a dlouholetý člen Iškuda, od té doby jsme ho už neviděli a nemáme s ním styky.
    Vedení družiny po něm převzal Jiří N., který se přestěhoval z Bučovic do Prahy, nově přibyl k Tygrům pouze Vlasta Outlý z vojenského gymnázia v Hranicích.
    Tito hoši pak za Jestřábova a Jumbova vedení uspořádali v roce 1941 „Tábor Věrných“ v osadě Velká u Ledče nad Sázavou, asi 2 km nad Sluneční zátokou, kde měli v chalupě u Křivohlavých upravenou místnost na spaní a malou kuchyňku na vaření.
    Na tomto táboře se také konala první historická dlouhodobá hra připravená Jestřábem - „Závěť strýce Jamese - čti JAMESE“ s několika úseky, ještě ovšem bez jakékoliv předehry v období.
    Tábora se zúčastnilo asi 15 členů včetně „vedení“, služby byly jen dvou- a tříčlenné, v té Tygří byl Jiří N., Smítko a snad ještě někdo. Služby zde také prováděly jakousi tajnou činnost, při které Jumbo a Joska vyrobili první naše táborové znaky na dřevěných kolečkách.
 
    I v období 1941/42 jsme měli stále svou bohatou činnost s oddílovými výpravami a jinými podniky, psaly se též obsáhlé kroniky ilustrované Prófovými legračními obrázky.
    Za těžkých okupačních podmínek v té době oddíl dokonce natočil první sérii gramofonových desek Rychlých šípů ve studiu firmy ESTA v Domovině. Po ztrátě klubovny se jejich nácvik většinou odbýval v „Černé růži“ na Příkopech, nevalné prostředí tamní ping-pongové haly, kam jsme též chodili hrát, popsal Jestřáb věrně v knize „Když duben přichází“.
    Z Tygrů mluvil Vlasta Mirka Dušína, Cyklon Červenáčka, Jiří N. domovníka atd., měl též pomocnou režii s Jumbem a Míšou. Velmi pěknou a melodickou scénickou hudbu k deskám komponoval tenkrát známý skladatel Sláva E. Nováček.
    Některé výroky z desek se staly historické a ještě po mnoho let jsme je v oddíle stále užívali. Desky se potom také tradičně hrály při všech Vánočních nadílkách.
    Při odjezdu na jednu dvoudenní výpravu začátkem prosince 1941 jsem se setkal v tramwayi s Jiřím N. a Cyklonem, poznali mě a ptali se, zda bych nechtěl vstoupit k nim do oddílu. Byla to pro mne lákavá nabídka, ale současně jsem měl z toho trochu strach, protože Jestřábův oddíl se vždy považoval v celé Praze za velmi elitní a vstup do něj jsem pokládal jen za výsadu pro chlapce výjimečně zdatné duševně i fyzicky.
    Když jsem pak vstoupil do oddílu v lednu 1942, byl rádcem Tygří družiny Jiří Navrátil, jeho přezdívka byla vždy JIŘÍ N., tedy ne Jirka nebo pod. Jiří mě znal již jako malého hošíka z dejvického oddílu, kde vedl před válkou mladší chlapce - Vlčata. Ačkoliv mu bylo tehdy asi 14 let, působil již zcela dospělým dojmem a měl u „drobotiny“ velkou autoritu.
    Dále byl v družině Song (MVDr. Jan Pavlásek, je nyní veterinářem v Bystřici n/P., kde vede oddíl Ochránců přírody a občas si píše s Jestřábem), Smítko (Karel Smetík) - dlouholetý předválečný člen, známý z Jestřábovy divadelní hry „Tábor ve Sluneční zátoce“, kde chtěl pořád hrát Domino! Studoval tehdy na Kamenické a sochařské škole v Hořicích, takže do Prahy jen občas dojížděl, dále Vlasta Outlý - můj pozdější spolužák a Cyklon - Jiřího bratr, kterého jsem znal též z Dejvic, kde jsme tehdy bydleli.
    Oddíl neměl v té době žádnou klubovnu, družinovky se konaly v bytech členů a při nich jsme se vždy dověděli, jaký podnik bude v neděli.
    Z počátku jsem se obával, zda stačím „držet krok“ s programem - v oddíle byli většinou starší chlapci 16 - 17 let, ale brzy jsem se do všeho vpravil, zaujalo mě hlavně bodování, kde jsem se vždy snažil o dobré umístění (tehdy jsem ještě netušil, že později budu sám řídit bodování po plných 18 let!).
    Nejvíce jsem se vždy těšil na vícedenní výpravy, za války to byly většinou „puťáky“, kdy jsme šli pěknou krajinou a teprve k večeru hledali noclehy, hlavně v sálech hostinců, nebo i ve třídách vesnických škol, spalo se jenom na holé podlaze.
    Tak vypadala moje první Velikonoční robinzonáda na Kocábě a Vltavě v bývalých Svatojánských proudech, dvoudenní májová výprava, při které jsme objevili Údolí odvahy a Svatodušní svátky na Kačáku u Unhoště.
    Potom už přišel legendární tábor „Alvareze“ 1942, na který jsem ale nesměl jet, ačkoliv Jiří N. se za mne u nás doma hodně přimlouval. Byl jsem tehdy dost malý (nejmenší ze třídy!) a hubený, rodiče se obávali, že bych fyzicky nezvládl náročné okupační táboření se skromnou stravou. A tak jsem na tábor psal jen dopisy ze svých soukromých prázdnin a Jiří mi na ně odpovídal. Nevím to už jistě, ale myslím, že si naše družina dobře počínala v první velké dlouhodobé hře „Po stopách Alvareze“ i ve služebním výkonu (vaření bylo při zásobovacích potížích za války dost složité).
 
    Začátkem období 1942/43 přišlo do oddílu hodně nováčků, ti ale utvořili novou Zelenou družinu (Vlaštovky) a k nám do Červené se nedostali. U Tygrů byl tehdy kromě rádce Jiřího N. jen Vlasta, Dan, Jirka Haškovec - člen oddílu od r. 1937, který se k nám vrátil po delší přestávce (hrál hlavni roli Vilíka v Jestřábově hře), a jeho kamarád Patty, rovněž bývalý Dvojkař, který začal znovu docházet, ale dlouho nevydržel.
    Song se vrátil z nasazení v Německu - byl u Protiletecké policie a pomáhal s Nikym a Odymem při vedení oddílu v PK, zkratkou NOS. Bodování za září se nám podařilo vyhrát a také v jednotlivcích byl 1. Jiří N., 2. Dan. Potom nám Jiří vymohl klubovnu ve Školské ulici v bývalém Klubu čs. turistů, kde jsme byli členy dorostu a v sobotu tam měla naše družina i schůzky, takže skončily družinovky v bytech. Klubovna ale nebyla jenom naše, střídaly se zde i jiné oddíly.
    V říjnu byla Červená 2. za Modrou, v jednotlivcích 1. Jiří N., 4. Vlasta. Také nám přibyli další dva nováčci - Standa Neumann, syn herce St. Neumanna a vnuk básníka S. K. Neumanna a Teddy, můj kamarád od dětství z Dejvic, mohutnou postavou a vážnou povahou působil vždy dospělým dojmem.
    V „Pomalagu“ (vycházelo v té době místo Čigoliga) jsme dostali tuto pochvalu: „Červená družina 11.10.42 před odchodem z Dračí louky vysbírala bez vyzvání celé tábořiště od papírů. Dáváme za rámeček!“
    Listopad jsme znovu suverénně vyhráli v družinách, Jiří byl 2., Dan 4., nováček Standa 5. a zvítězili jsme i v prosinci o 5 bodů před Žlutou. Náš člen Smítko studoval i nadále v Hořicích a v oddílu se ukázal jen jednou o Vánocích.
    Na jaře 1943 jsem onemocněl spálou a asi 6 týdnů jsem se nemohl zúčastňovat oddílové činnosti, což byla pro mne velká pohroma. Rin ze Zelené nám přivedl k doplnění stavu družiny hned 3 nováčky, byli to bráškové Hegnerovi - Bob a Rolf a Vláďa John, zvaný Modřín. Bob je dnes lékařem, Rolfovi se také říkalo Bělohřívek pro jeho světlé, téměř bílé vlasy. Je teď vedoucím programů v PKOJF a v posledních letech se zúčastňuje srazů bývalého členstva.
    Od 1. dubna 1943 předal Jiří N. vedení družiny Vlastovi a sám se začlenil do PK. VLASTA Outlý byl velmi čestný a svědomitý chlapec, jak jsem poznal i ve škole, dnes je inženýrem - zeměměřičem v Kadani a občas se vidíme při třídních srazech. S novými posilami jsme hned vyhráli dubnové bodování a nováček Rolf byl dokonce 3. v jednotlivcích!
    Od Modrých v té době také přišel do naší družiny Venda Zich, vám všem známý svým skokem z vysoké skály na břeh potoka v Údolí odvahy, pojmenovaném po této události.
    Pak nastal tábor „Ve Zlatém údolí“ 1943, konaný v domečcích vinohradského Sokola u Sluneční zátoky. Byl to můj první tábor a hned jsem musel vést Červenou službu, ačkoliv s vařením jsem neměl žádné zkušenosti. Všechno ale dobře dopadlo, v půli tábora přijel Vlasta a s jeho vydatnou pomocí jsme dokonce vyhráli dlouhodobou hru „Zlaté údolí“, potom ještě několikrát opakovanou.
 
A jak to bylo dál? Období 1943/44 zahájili Červení v sestavě...