Začátkem období 1944/45 přešel Vlasta do PK a převzal jsem od něho vedení družiny. Dále byl v Červené Séva, Mamut, Rolf, Kamil a Frantina. Cvrček se svým bratrem Vláďou a celou rodinou se odstěhoval přechodně do Herálce u Humpolce, aby byli chráněni před případnými nálety na Prahu.
    Ironií osudu se stalo, že potom na jaře 1945 byla jejich vilka v Herálci úplně rozstřílena z velkorážních kulometů amerických letců - „hloubkařů“ při náletu na vlak v nádraží! Cvrček s maminkou, Vláďou a malou sestřičkou byli naštěstí právě na nákupech v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod).
    Celou tu dobu jsem si s Cvrčkem pravidelně dopisoval, každý týden jsem ho informoval o oddílových i družinových událostech a on mně zase psal o životě v Herálci a v Humpolci, kam jezdil do školy.
    Koncem září přišel do družiny nováček Mirek Šidák, zajímající se hlavně o oddílové „duchařiny“, sám představoval různé „duchy“ a po jiných úsilovně pátral. Jinak byl vyhlášeným takytáborníkem a jedinou jeho zásluhou bylo, že později přivedl do oddílu Káněho.
    V neděli 8.10.1944 přivedl Henry do oddílu svého staršího bratra Mika, který byl zařazen do Červené. Brzy jsme se spolu velmi spřátelili, oceňoval jsem hlavně jeho suchý „anglický“ humor. Byl v mé službě na táboře „Svobody“ 1945, na táboře „U Krumlova“ 1946 jsme spolu sdíleli stan, který neměl dveře a vytrvale jsme sbírali houby „kukmáky“. Mik (MUDr. Jaromír Fiala) je nyní již mnoho let primářem v Příbrami, stále se spolu stýkáme a navštěvuje ho i Frantina. Občas jezdí na dovolenou za bráchou Henrym, který je rovněž lékařem a žije v Kanadě.
    Tehdy již téměř vrcholila krutá válečná doba, ale my jsme stále měli svou bohatou činnost, družinovky, nedělní výpravy i různé tradiční podniky.
    Jestřáb o tom napsal v Čigoligu č. 4: „Každému z vás má být oddíl jakýmsi ostrovem klidu, míru, jasu, upřímnosti a vůbec dobré pohody uprostřed moře všednosti, špatnosti a hrubosti, ve kterém plujeme. Na tento „ostrov“, totiž na oddíl, má myslet každý náš hoch den co den a sem spěchat co nejradostněji na družinovky a oddílové schůzky, nedělní výpravy a jiné podniky!“ To ovšem platí dodnes, po více než čtyřiceti mírových létech.
    Na podzim vypukla v oddíle také nová velká hra „Společnost 13ti klíčů“, hraná po několik nedělí a spojená s mnoha úkoly, prováděnými i v ostatních dnech. Zapojili jsme se do ní s velkou vervou a dost se nám dařila, získali jsme dokonce po složitém pátrání nejlepší 13. klíč, ukrytý v jezírku u Zeyerova pomníku v Chotkových sadech!
    V Čigoligu ze 7.11.1944 je zapsáno: „Dan vykládá, jak minulý týden s Rolfem dělali večer jeden z úkolů na Starém městě. Dan byl přestrojen za seriózního starého papriku, Rolf za slečnu v kožichu!“
    A Cvrček nám napsal ze svého „vyhnanství“ v Herálci: „Jinak se tady - ohledně zábavy - mám moc a moc špatně. Chybí mi tu oddíl, ty naše schůzky a výpravy. Doufám, že se ale již zase brzo mezi vás vrátím - a pak začne kariéra duchů a jiných „krabáren“, jen aby to bylo už hodně brzo!“
    Moje rádcování v Červené nedobrovolně skončilo v lednu 1945. Po Vánoční nadílce, na které jsme poprvé slyšeli Píseň úplňku, jsem se ještě zúčastnil dobrodružné třídenní výpravy na Kocábu v úděsných mrazech a potom jsem byl nuceně nasazen s celou školní třídou do Technické nouzové pomoci, uniformované protektorátní organizace, která měla hlavně odklízet trosky po náletech, vyprošťovat mrtvé i raněné a také budovat obranné stavby před blížící se frontou.
    Po krátkém výcviku v Praze jsme odjeli do Humpolce, kde jsme byli ubytováni právě ve škole, kam dojížděl z blízkého Herálce Cvrček! Byl tam se mnou i člen oddílu a můj spolužák Vlasta Outlý, bývalý vedoucí Červené. Cvrčka jsem ihned v Herálci navštívil a on za námi zase přijel do Humpolce, moc se divil, když viděl své gymnázium přeměněné v kasárna, jinak byl ovšem rád, že už nemusí chodit do školy!
    Náš pobyt v Humpolci byl potom dosti krušný, denně jsme vstávali o 1/2 4 a jezdili vymrzlou lokálkou do Brodu, kde jsme pracovali dlouhé hodiny na stavbě. Mrazy stále nepovolovaly, zvláště zde na Vysočině, a jídlo podávané venku nám přímo mrzlo v „emálech“. Jestřáb nám ale pravidelně psal, informoval nás o oddílových událostech - byl to zejména hokejový turnaj s jinými oddíly a 2. divadlo, které jsme hráli ve Smečkách - a posílal nám i Čigoliga.
    Také v Praze silně mrzlo, klubovnu „V mlékárně“ nebylo možno vytopit a družinovky se konaly v bytech členů. Vedení Červené za mne převzal SÉVA a počínal si při tom velmi dobře a odpovědně.
    Po náletu na Prahu v únoru 1945 jsem se dostal domů a bydlel ještě několik dnů v kasárnách na Vinohradech, kde jsme odklízeli trosky zřícených domů. V klubovně jsem byl poprvé zase v sobotu 24.2.1945, dosud v uniformě. Potom jsem se znovu zapojil do oddílové činnosti a Červenou družinu jsme řídili společně se Sévou.
    Koncem ledna přivedl Henry svého bratrance Jiříka Fialu - Reda, pozdějšího významného vedoucího Červené. Do družiny k nám také přišel ze Zelené Siki, známý literát, šéf „kulturní akce“ a vydavatel oddílového časopisu Radost. V dospělém věku psal potom knížky pro děti a dnes je redaktorem v Albatrosu.
    Zúčastnil jsem se už také poslední „válečné“ Velikonoční robinzonády v Zeleném údolí 31.3. - 1.4.1945 (šli jsme tam pěšky, protože vlaky už skoro nejezdily a byly stále ostřelovány), kde jsem získal oddílový V. stupeň.
    Po revoluci a osvobození, když jsme se vrátili zase do klubovny ve věži u Jiráskova mostu, nastal velký přiliv nováčků - do Červené přibyli Kamzík a Štístko, malý asi 10-letý chlapec.
    Na oddílové radě 24.6.1945 bylo potom rozhodnuto, že družiny budou znovu používat svá původní pojmenování, byli jsme tedy opět Tygry.
 
A jak to bylo dál? Po táboře „Svobody“, který byl po mnoha...