Rytíři hradů a hvozdů

Vítejte na starobylém hradě Fettenbergu. Píše se rok tisící třístý čtyřicátý pátý, za vlády Jana Lucemburského v těchto zemích. Král většinu svého času tráví v boji daleko od českého panství a v zemi se více a více uplatňují práva pánů na jednotlivých hradech, ale též práva a síla loupeživých rytířů a lapků. Jsme v době, kdy není nesnadné zbohatnout a získat moc nad velkými statky, ale kdy také každý snadno může o svá bohatství, o svůj majetek, ba i o svůj život přijít. Vstupme teď do příběhu slavných i méně slavných, statečných i zbabělých, ctnostných i podlých, do příběhu rytířů této země, kteří snad jednou upadnou v zapomnění, kteří však nyní tvoří dějiny.

Ctní rytíři a statečná pážata. Bořivoj, pán na hradě Fettenbergu, rytíř slavného rodu a vznešených mravů, pořádá dnes velkolepý turnaj. K tomuto klání, jehož se zúčastní i rytíř Věnceslav, syn zdejšího pána, chrabrý a statečný rek, vás hradní pán všechny zve na svůj hrad a přeje všem zúčastněným rytířům ušlechtilou zábavu a úspěch v soubojích.

      Doba nepřeje slabým, poražení v turnajích mnohdy odchází s hanbou a leckdy i bez majetku. Leckdy se však nevyplatí ani v turnaji zvítězit. Tak i náš rytíř poznal nespravedlnost světa. Ze všech rytířů, kteří se klání zúčastnili, uspěl nejlépe, nad mnohými zvítězil v měření sil, mnohé předčil svými dovednostmi a nad všemi zvítězil v závěrečném klání s dřevci. Místo cti a slávy však získal nenávist hradního pána. Jeho přáním totiž bylo, aby z turnaje vyšel vítězně jeho syn Věnceslav.
      Nyní Bořivoj, pán hradu Fettenbergu, přikázal svým strážím a zbrojnošům, aby vítěze lapili a uvrhli do žaláře. Křivě jej obvinil, že v turnaji zvítězil lstí a podvodem, a o pomoc při jeho ztrestání požádal i ostatní účastníky klání.
      Rytíři tak nezbylo, než se spasit útěkem z hradu. Nebyl to však útěk snadný, byl-li nepřítelem každý a navíc hrad byl opevněn a dobře střežen. Rytíři s věrným pážetem se podařilo uprchnout jen s notnou dávkou obratnosti, ale především štěstí.

      Být rytířem není snadné. Vyžaduje to mnoho znalostí, vědomostí a schopností. Být rytířem je však také nejvyšší poctou a ctí muže. Mnohé povinnosti má muž rytířského stavu, je zavázán svému pánu, svému králi i své zemi. Jeho činy posuzují všichni a neustále a on se nikdy nesmí zpronevěřit těm zásadám, jež z něj rytíře udělaly. Je-li však muž svým pánem pasován na rytíře, pak získá i mnohé výsady a uznání. Získá i právo na vlastní erb.
      Každý erb, náležející šlechticům i rytířům, je malým příběhem. Zobrazuje nějaký hrdinský čin svého majitele, jeho vlastnosti, vztahuje se k jeho majetkům či k místu jeho původu. Každý erb vypovídá o svém majiteli něco důležitého, něco, co by mělo zůstat zachováno v paměti současníků i potomků.
      I náš rytíř, jehož příběh zde právě prožíváme, nosí hrdě svůj erb vymalovaný na svém štítu. Má jej tak neustále na očích, aby mu připomínal jeho povinnosti rytíře, kterým musí zůstat věrný po celý svůj život. Teprve čas ovšem ukáže, zda se mu to podaří.

      Rytíř se svým pážetem tedy šťastně uprchl z hradu Fettenbergu, který se nečekaně po jeho vítězství v turnaji proměnil v pevnost plnou nepřátel. Ani teď však ještě nebyl zachráněn. Poslové pána Bořivoje rychle po celé okolní zemi roznesli zprávu o jeho útěku a všem nabídli bohatou odměnu za jeho dopadení. Nezbylo tedy našemu rytíři ničeho jiného, než se se svým věrným pážetem ukrýt v hlubokých lesích a doufat, že během času na ně všichni zapomenou.
      Lesy byly plné dravé zvěře. Více však se museli oba, rytíř i jeho páže, obávat nepřátel z řad lidí. Museli si proto zbudovat dostatečný úkryt, který by je skryl před zraky lidí, chránil je proti útokům dravé zvěře i proti nepohodě a nepřízni počasí.
      Vybudovali si jej daleko od všech cest, uprostřed nejtemnějších hvozdů. Neustále pak svůj úkryt vylepšovali a opevňovali, aby zde mohli přežít každou nepřízeň osudu, která je snad kdy potká.

      Daleko od všech lidí, uprostřed hlubokých lesů žili tak oba muži dlouhou dobu. A ne vždy byla ta doba lehká. Mnohdy i hlad soužil našeho rytíře a jeho páže. I když lovu, kladení pastí i sběru jedlých plodů lesa věnovali oba téměř všechen čas. Mnohý téměř jistý úlovek unikl šípům z rytířovy kuše. Lesy zde byly husté a tmavé a zvěř se rychle ztrácela v bujném podrostu. Jindy ji vyplašil pták nebo prudší pohyb větve ve větru, když už byl zásah téměř jistý.
      Rytíř a jeho páže se neustále prodírali lesem, hledali jedlé plody, obcházeli nastražené pasti, vyráběli nové a nové šípy, které se znovu a znovu v hustém podrostu lámaly a ztrácely. Byly hladové dny bez jediného úlovku. Šťastných dnů, kdy se podařilo ulovit srnu nebo dokonce laň, bylo mnohem, mnohem méně. A pak bylo nutno mít zásobu i na dobu, kdy té smůly bude ještě víc.
      Mysl našeho rytíře se však také zabývala chmurnou úvahou, jak bude v zimě. Nejspíš jen mráz a hlad.

Tak jako se zvěř podle podmínek mění z dravce na kořist a naopak, tak i člověk pod tlakem okolností mění svůj způsob života. Náš rytíř byl vyhnán ze své společnosti a pronásledován. Dlouhou dobu tím trpěl, ale pak se změnil. Místo útěku a skrývání si zvolil pomstu. Stal se loupeživým rytířem. Přepadával kočáry šlechticů projíždějících lesem a brzy se stal postrachem zdejších lesů. Žádné bohatství a poklady na cestách v širokém okolí nebyly před ním jisty.
Brzy pak přišla i jeho velká příležitost. Jednoho večera se se svým pážetem ukrýval u cesty, vedoucí od hradu Fettenbergu. Zaslechli klapot koňských kopyt a skřípot kočárových kol. A pak i zahlédli kočár ozdobený erbem s červeným měsícem. Ano, to byl kočár Bořivojův. Nastala chvíle odplaty. Za okamžik odtud zmizeli poplašení koně, potlučení cestující se belhali z lesa, z kočáru zbyly trosky a pytle mincí změnily majitele. Naštěstí kočárem nejel sám Bořivoj. Ten by jen těžko vyvázl živ.

Náš loupeživý rytíř zvolna bohatl. Přesto však zůstával v lese se svým pážetem opuštěný a v mnohém se musel spoléhat jen sám na sebe. Aby bylo stále co jíst i do čeho se oblékat. Největším problémem však bylo udržování zbroje. Nejen zbraně. které potřebovali k lovu, ale rytířovo brnění, značně poničené při útěku z hradu i později, vyžadovalo nutné opravy. Náš rytíř se totiž nechtěl nastálo skrývat, chtěl se vrátit zpět do světa, z kterého vyšel.
Opravám své výzbroje věnovali oba muži mnoho času a práce. V podmínkách, v kterých žili, to bylo navíc velice obtížné. Přesto se postupně dařilo dávat vše do pořádku. Mohli totiž využít i částí výzbroje, kterou ukořistili při nočních přepadech na lesních cestách. Těch možností však zvolna ubývalo, neboť lesu se teď každý vyhýbal. A ti, kteří přes les musili, cestovali v doprovodu zbrojnošů, na jejichž přesilu si náš loupeživý rytíř nemohl troufnout.

      Často, velmi často, musel náš rytíř se svým pážetem podnikat dlouhé noční cesty. Cesty hustým temným lesem, někdy i do některé z okolních vesnic či samot, když potřebovali něco, co jinde nemohli získat. Brzy se naučili hledat cesty i v úplné tmě a pohybovali se po lese s lehkostí lesní zvěře.
      I tak však byly takovéto noční cesty plné nástrah a nebezpečenství, která přes den zdaleka nehrozila. Chodívali vždy spolu, aby spíše odhalili všechny možné nástrahy a aby mohli jeden druhému pomoci v případě nehody. Pokud se někdy v noci objevili ve vsích, nikdo je nezahlédl a nejvýš tak ještě je mohl považovat za duchy či mihotavé stíny.
      To vše jim velmi pomáhalo i při přežívání v hlubokých hvozdech i k tomu, aby nebyly prozrazeny jejich tajné noční výpravy. Po kraji se dokonce začínalo tvrdit, že oba vidí ve tmě lépe než za světla a přitom sami že jsou snad neviditelní.

Lidé z podhradí i vesnic považovali našeho rytíře a jeho páže jednou za spravedlivé mstitele nešvarů hradního pána, podruhé za nebezpečné loupežníky a mordýře, jindy za duchy a spojence ďábla. Oni sami však neměli život příliš jednoduchý a mnohdy se dostali do velmi nepříjemných situací.
Jednoho dne na obhlídce nastražených ok a pastí sklouzlo páže po vlhkém mechu na kameni a spadlo do hluboké jámy, jejíž dno navíc nebylo pevné. Smrdutý močál, v němž tlely zbytky rostlin, listí a větví se málem stal jeho hrobem. Rytíř však naštěstí nebyl daleko a zaslechl zoufalé volání svého mladého přítele. Přispěchal mu na pomoc a pak s použitím pevných provazů vytáhl páže z propasti. Dlouho se pak ještě o něj musel starat, než se mu vyhojily všechny rány, utržené při pádu do hlubiny. Celou tu dobu byl rytíř na všechnu práci sám a uvědomoval si, jak moc mu pomoc mladého pážete chybí.

Kořisti z loupežných výprav a nočních přepadení zvolna přibývalo a nebylo bezpečné ponechávat všechny tyto poklady nedostatečně ukryté a především nestřežené. Náš rytíř se proto rozhodl, že většinu nabytých pokladů zakope kdesi uprostřed temných lesů, které obývá.
Spolu se svým pážetem vyhledali místo v lese, které jim připadalo dostatečně skryté a nenápadné a vhodné pro jejich úmysl. Tam pak společnými silami vyhloubili hlubokou jámu a ukryli v ní všechny své poklady. Pak vše zahrnuli hlínou, dokonale zamaskovali, aby nikdo nepovolaný nemohl jejich úkryt objevit. Teď však naopak hrozilo, že ani oni sami své bohatství nenajdou, až přijde čas vhodný pro jeho vyzdvihnutí. Proto si cestu k němu vyznačili tajnými znameními, které jim jednou pomohou nalézt jejich poklad.

Vraťme se teď znovu na hrad Fettenberg. Bořivoj již téměř zapomněl na našeho rytíře. Ani jeho syn Věnceslav o té události již víckrát nehovořil. Na hradě vládl klid a život šel dál svým normálním během. A příběh onoho turnaje už zůstal jen vzpomínkou na něco minulého. Vzpomínkou málo důležitou, kterou nejspíš brzy zavane čas. Alespoň na Fettenbergu o tom byli všichni přesvědčeni. Stříbrný erb s měsícem zdobil vstupní bránu hradu a zdálo se, že to tak bude navěky. Legenda s tímto erbem spojená byla vzpomínána živěji než příběhy nedávno minulé.
Podle této legendy zápolil kdysi prapředek Bořivoje, pána z Fettenbergu se svým odvěkým sokem v turnaji. Ve všech kláních byli oba soupeři stejně silní, stejně úspěšní. O vítězství mělo nakonec rozhodnout, který z nich vystřelí svůj šíp do větší výše. Oba napjali své luky a vypustili šípy. A tehdy se šíp rytíře z Fettenbergu nevrátil na zemi a měsíc na obzoru náhle zčervenal. Na paměť tohoto vítězství zdobí erb pánů z Fettenbergu měsíc červený od krve prostřelený šípem.

      Při svých loupežných výpravách do širého okolí objevil jednou náš rytíř něco, co změnilo celý jeho další život. V rozvalinách staré strážní věže objevil totiž zbytky staré zprávy. Po dlouhou dobu se oba přátelé snažili pochopit význam slov, která obtížně sestavovali z útržků starého pergamenu.
      Nakonec se jim podařilo smysl dopisu rozluštit. Psalo se zde o pohádkovém bohatství, ukrytém kdysi jedním šlechticem z obavy před vpádem nepřátel do země.
      Co však bylo nejdůležitější, z toho starého záznamu bylo možno zjistit, kde má být ukryto toto bohatství, nebo snad jen klíč k němu. K velikému údivu rytířovu to bylo na místě jemu velmi dobře známém.
      Veškeré snahy rytíře a jeho pážete se teď upnuly k tomu jedinému. K možnosti najít tento klíč, najít poklad, který snad změní běh dalších událostí v jejich prospěch.

      Když náš rytíř zjistil, že klíč k bohatství je zakopán přímo na nádvoří hradu Fettenbergu, rozhodl se, že jej za každou cenu získá. Znovu v něm vzplála stará nenávist k Bořivojovi a Věnceslavovi a rozhodl se, že hrad Fettenberg dobude a obsadí. Tím vyrovná staré účty, získá vlastní hrad a navíc mu to umožní najít onen pohádkový poklad.
      Lidé tou dobou stále více nenáviděli zlého pána Bořivoje i zpupného Věnceslava. Tím více byli nakloněni tajemnému rytíři z lesů, který hradnímu pánovi způsoboval různé nepříjemnosti. Toho náš rytíř využil a získal houfec spojenců v okolních vesnicích, v podhradí a nakonec i v samotném hradu.
      S touto pomocí pak vyrazil jedné noci ke zteči hradu. Bitva to byla nelítostná. Náš rytíř však využil překvapení a především svých tajných spojenců přímo v hradu, kteří mu ve vhodnou chvíli otevřeli cestu.

      Loupeživý rytíř se stal hradním pánem. Postupně získal moc nad dosti velikým panstvím. Nový způsob života jej opět změnil. Byl pánem vcelku oblíbeným a navzdory své minulosti mírumilovným.
      Nyní se zase on začal obávat loupeživých rytířů a lapků na lesních cestách. Doba byla čím dál složitějších a bylo se třeba obávat i všech sousedů. Právo silnějšího bylo v té době snad jediným platným právem. Svůj hrad proto začal důkladněji opevňovat. Zpevňoval a zvyšoval hradby, nechal postavit další hlídkovou věž.
      Nezapomeňme ani na to, že na nádvoří hradu objevil onen klíč k bohatému pokladu, ukrytému kdesi v okolí.
      Náš příběh končí spolu s koncem těchto divokých časů. V roce tisícím třístém čtyřicátém šestém nastoupil na královský stolec Karel IV. Za jeho vlády se mnohé změnilo. Karel IV. vládl své zemi spravedlivě a za jeho vlády nastal klid a mír i uvnitř země. Na cestách bylo bezpečněji, hradní pánové těch mnohých českých hradů ztratili svou velkou moc, přišel nový čas. Ale to už je úplně jiný příběh.